Jedno otřepané rčení tvrdí, že
„láska prochází žaludkem“. V románu Muriel Barberyové prochází
žaludkem rovnou celý příběh, ale moc důvodů, proč si ho zamilovat,
zrovna není. Autorka loni vydaného úspěšného titulu S elegancí
ježka sice za svůj útlý románový debut získala Cenu za nejlepší
dílo gurmánské literatury, i přesto je Pochoutka po loňské
delikatese trochu trpkým soustem.
Hlavní hrdina, nejslavnější kritik jídel, se na smrtelné posteli
v posledních čtyřiceti osmi hodinách, které mu život vyměřil, snaží
vybavit dokonalou chuť z dětství či dospívání, v níž se má skrývat
„pravda“ celého jeho života, klíč k dosud zamlčovaným citům.
Autorčina otevřeně přiznaná inspirace v proustovském „Hledání
ztraceného času“ se zde mění v „hledání ztracené chuti“, a na
rozdíl od Proustových hrdinů k tomu bezejmenný hlavní hrdina
Pochoutky nepotřebuje neomezené plynutí času (a stovky stránek),
ale jen několik hodin (a stránek něco málo přes sto).
Autorka ve svém prvním dílku
zvolila koncept mnohohlasí, tedy co kapitola, to jeden mluvčí a jeho pohled
na umírajícího „papeže gastronomie“. To je jistě forma zajímavá
(o to víc, že svůj názor na věc dokonce prezentuje socha Venuše
v gastronomově pokoji, včetně kritikova kocoura Ricka) a dovoluje čtenáři
skládat si mozaiku rodinných konstelací a vztahů jednotlivých mluvčích
k hlavnímu hrdinovi, což zde ovšem trochu pozbývá smyslu, protože
z valné většiny ho všichni nenávidí a jeho smrt je jim lhostejná.
Největšího prostoru se dostává promluvám hlavního hrdiny, ten mluví
příznačně jen o sobě, respektive požitkářsky vzpomíná na chutě,
esence, vůně, delikatesy, které defilují v jeho chuťové paměti, a on
v nich pátrá ve snaze nalézt onu dokonalou chuť, která pro něho tolik
znamená. Problémem ovšem je, a to docela zásadním, že pokud se čtenář
rozhodne přeskočit ze strany jedenáct rovnou na závěrečnou kapitolu,
vlastně se vůbec nic nestane. To není zrovna nejlepší vizitka románového
příběhu.
Barberyová nás vede za ruku (někdy doslova tlačí před sebou) ke
kýženému závěru, napovídá víc, než by musela, vše žene spěšně
kupředu pomocí klasických kontrastů (bohatý/chudý, zlý/hodný,
egoistický/obětující), takže banální a křečovitý závěr je
nemilosrdně ohlašován od úvodních stránek.
Čtenář se nemusí zatěžovat hledáním nikterak komplikovaného
zašifrovaného poselství, naopak, ona „pravda“ se neohrabaně vyslovuje ve
schematickém rozvrhování světla a stínu, například v takových
okamžicích, jako když Violetta (prostá uklízečka s dobrým srdcem, jak
jinak…) vidí ve svém pánovi „cosi lidského“, a to nejen kvůli tomu,
že ho slyší „prdět“ v posteli (ano, čtete správně). Chybí tu moment
překvapení, napětí, které by činilo četbu této knihy oprávněnou a
žádoucí – to je však v próze docela podstatná věc. Barberyová nás
vede za ruku (někdy doslova tlačí před sebou) ke kýženému závěru,
napovídá víc, než by musela, vše žene spěšně kupředu pomocí
klasických kontrastů (bohatý/chudý, zlý/hodný, egoistický/obětující),
takže banální a křečovitý závěr je nemilosrdně ohlašován od
úvodních stránek.
To neznamená, že by Pochoutka
neměla svoje kouzlo, naopak, v próze se skrývá řada humorných momentů,
například zjistíme, že kocour Rick se vyjadřuje mnohem vznešeněji než
většina promlouvajících. Vskutku brilantní jsou též popisy exotických
i těch nejobyčejnějších jídel a chutí, například takové pojídání
syrové zeleniny namáčené do majonézy je dokonce inspirující, ale od
románu přece nečekáme jen efektně sestavený gurmánský seznam chutí a
vůní. Nedostatkem redakce českého překladu je navíc nedůsledné
odstínění jazykových nuancí (vedle sebe se tak v jedné promluvě
setkává obecně české „velkej vliv“ s úzkostlivě spisovným
„stejného těsta“), které jen podtrhují rozpačitost celé knihy.
Muriel Barberyová ještě ve své prvotině nedokázala vytěžit (jak se
jí to o mnoho lépe povedlo v románu S elegancí ježka)
z koncentrovaného stylového projevu, ani z cirkulace nabízejících se
motivů a témat (sociální kritika, láska, manželství) něco víc než jen
sentimentální příběh, v němž je řada stránek zaplněna jakoby na
zapřenou.
Hodnocení: 45 %
Ukázka:
Pod slupkou slov jsem vždycky uchovával věčnost, a přitom sám
zítra umřu. Za čtyřicet osm hodin umřu – ledaže bych ovšem už
soustavně umíral osmašedesát let a uráčil jsem si toho všimnout až dnes.
Ale ať je to, jak chce, včera zazněla tato věta z úst mého lékaře a
přítele Chabrota: „Příteli, zbývá ti čtyřicet osm hodin.“ Taková
ironie! Po desítkách let žranic, po přemíře vína a alkoholu všeho druhu,
po životě plném másla, smetany, omáček, fritovacího oleje, po
ustavičných vědomě inscenovaných a svědomitě opečovávaných excesech se
ctihodná Játra s úslužným Žaludkem nacházejí stále ve výtečné
formě, ale zrazuje mne srdce. Jak hořké poznání!
Muriel Barberyová, Pochoutka, Host, Brno, 2009, překlad
Petr Christov.
Související: Muriel
Barberyová – S elegancí ježka
Napsat komentář