Už bylo napsáno tolik knih
o socialismu u nás a o osudech lidí, kteří v této době žili. Mohlo by
se zdát, že tato kapitola je již vyčerpaná, přesto stále vycházejí
nové romány, které se zaměřují na tuto tmavou stránku naší národní
minulosti. Některé nabízejí nové pohledy a interpretace, jiné
nepřinášejí nic zajímavého. Je román Zimní zahrada emigrantky Moniky
Zgustové něčím výjimečný, nebo je jen jedním z řady?
„Evo, pojď ke mně,“ šeptá hlas zleva.
„Evo, pojď za mnou,“ tiše přikazuje hlas zprava.
Těmito slovy kniha začíná a právě tyto dvě repliky předurčují celý
osud hlavní hrdinky, která se zmítá mezi dvěma muži – jeden je umělec
s demokratickými názory, druhý přisluhovač režimu, ať už jakéhokoliv.
Hlavní postava, disidentka Eva, naopak odvážně bojuje proti režimu za éry
komunismu.
Evin život ovlivňují již od mládí
Karel i Milan. Přestože ke Karlovi cítí velkou náklonnost a váží si ho,
je to paradoxně zákeřný Milan, od něhož se Eva nemůže odtrhnout.
Milanovou touhou je stát se slavným – je mu jedno v jakém oboru, chce
pouze slávu. Proto zničí spolužačce Evě život. Slídí kolem ní,
práskne na ni drobný prohřešek a zařídí, aby neodmaturovala, čímž jí
znemožní dostat se na vysokou školu.
Román obsahuje pasáže dobře napsané, ale i takové, které se vlečou.
Jsou to především (ale nejenom) situace odehrávající se v knihkupectví.
Zdá se, že se jimi autorka snažila naznačit omezenost a nezajímavost
socialismu. Bohužel tak ale učinila nudnou i značnou část své knihy.
Typická jsou pro román velmi dlouhá souvětí. Někdy dobře vykreslují
proud myšlenek, jindy ztěžují porozumění a orientaci v textu a nutí
čtenáře odstavec, byť nezajímavý, přečíst znovu.
Čtenář by se nemusel ani tolik soustředit, když mu bude vše za chvíli
řečeno „na rovinu“.
Knize chybí lepší prokreslení postav. Milan obratně kličkuje tak, aby
se zalíbil v každém režimu, neříká pravdu a dělá ze sebe lepšího
člověka než je. Na druhou stranu ale zcela na rovinu přiznává, že
sympatizuje s režimem jen proto, že mu to přináší množství výhod.
Postavy se navíc nijak nevyvíjí, po celou dobu (od dětství až do
středního věku) zůstávají stejné a čtenář může způsob jejich
chování dopředu snadno předvídat.
Eva se stala obětí – Milana,
režimu i doby. Z knihy to jasně čiší, přesto autorka považovala za
důležité vložit tuto větu do úst svému hrdinovi, konkrétně Karlovi.
Taková přímočarost kazí dobrý dojem. Čtenář by se nemusel ani tolik
soustředit, když mu bude vše za chvíli řečeno „na rovinu“.
Poslední šancí pro vylepšení dojmu z celé knihy je závěrečná
pointa – proč se Eva nikdy nevymanila z Milanova vlivu, přestože on se
oženil. Čtenáře ale nepřekvapí, stejně jako poslední důkaz Milanovy
povahy – sedí opilý v křesle, zatímco Eva dostane záchvat a
potřebuje pomoc.
Předvídatelný příběh bez větších zvratů, postavy bez vývoje a
nudné pasáže dělají ze Zimní zahrady dílo, které zapadne mezi
ostatními s podobnou tematikou.
Hodnocení: 40 %
Ukázka:
Dvakrát deset let jsem každé ráno plnila svůj rituál, a dnes,
zrovna když jsem byla uprostřed svého každodenního a přesto kouzelného
obřadu zalévání květin, rostlin, které mi pomalu proměňovaly mé orlí
hnízdo v zahradu, v mou zimní zahradu, v rajskou zahradu uprostřed
kamenné pouště světa a zmatku života, přišli dva muži, hlasitě, vesele,
energicky pozdravili, úplně jinak než mí obvyklí tišší návštěvníci,
a začali naplňovat velké krabice mými poklady, všemi těmi v kůži a
v látce vázanými knihami z mých poliček, naložili do krabic i knihy,
které jsem dostala od přátel, a které byly mé největší
bohatství.
Monika Zgustová, Zimní zahrada, Odeon, Praha 2008.
Foto: www.knizniweb.cz
