Mezi základní projevy duševní nemoci nazvané manio-depresivní psychóza patří střídání manických a depresivních stavů a rychlé změny nálad, často i během jediného dne. Cesta ven z kruhu sebedestruktivních nálad vede labyrintem bolesti a lásky. Nejen o tom je kniha řecké autorky Margarity Karapanou.
Kniha Margarity Karapanou čerpá z autorčiných vlastních zkušeností s manio-depresivní psychózou, v knize vystupuje její alter-ego, padesátiletá spisovatelka Lora. Psychická nemoc jí vyplňuje každý den, stává se jejím jediným denním programem a přelévá se až na stránky knihy, která je pravděpodobně složená z vybraných textů z jejího terapeutického deníku.
Diskuze o tom, zda je terapeutický deník literaturou, či ne, hoďte v tomto případě za hlavu. „Ano“ je totiž čistou poezií, intenzivním básnickým textem, je literaturou, která už z principu vylučuje přítomnost jakýchkoliv klišé. Až nad touto knihou jsem si uvědomil, co to znamená vyprávěním čelit vlastní smrti.
Už od prvních stránek můžeme pozorovat, jak se nemoc vyvíjí a ovládá veškeré vnímání, jak se střídá posedlost z bolesti a rozkoše s touhou uzdravit se a být milována. Karapanou zachycuje stav, kdy veškerý život onemocní zároveň s nemocným, kdy se i láska stane nebezpečným protihráčem. Obvinění z laciné snahy šokovat samoúčelnou perverzí se míjí účinkem. Svět Lory je jako tajemný labyrint pocitů strachu a erotických fantazií, je to svět nemocný a drásající, svět, ve kterém je skutečnost jen pohledem ze zamlženého okna. Ale kdesi uvnitř, v knize-životu rozfázované podle zdravotního stavu nemocné, se nalézá touha po uzdravení. A celá kniha je vlastně svědectvím o této cestě. Od vzpurnosti a obviňování Boha v první části vede až k postupnému rozlišení hranic mezi vlastní nemocí a životem, až ke konečnému uzdravení, jež je zejména zásluhou lásky a oddanosti jejího bývalého psychiatra Ice a jejího psa Luky, kteří s ní sdíleli nemoc a trpěli jí stejně jako ona.
Téměř pohádkovému konci ale předchází složitý ponor do křehkého vnitřního světa poznamenaného nemocí, odděleného jen tenkou slupkou tělesnosti. Mnohdy se v autorčiných zápiscích objeví jen jedna věta, jindy spustí nepřetržitý monolog plný obviňování a bolesti, jindy jen kontemplativně rozmlouvá se svým psem. V poslední části knihy se zdá, jako by už příběh šťastně skončil, autorka to dosvědčuje svým: „Ano… ano… ano…“ Stín pochybnosti ale zůstává: Které ano je to skutečné?
Ukázka:
S nikým se nestýkám. Nepíšu, nejím, nepiji vodu, dny ubíhají a nemoc se stává parodií sebe sama, nepojmenovatelná… V televizi se dívám na reality shows a žárlím na ty lidi, kteří brečí, nadávají si a mají problémy. Já nemám nic. Mám jenom tyhle vlny, které se vzdouvají, přibližují se a vzdalují se jako příliv. Bože můj, pokud je to všechno Tvým dílem, proč mě mučíš? A pokud mě mučíš takhle nemilosrdně, dej mi znamení, že moje bolest má nějaký cíl. Jinak proti Tobě spáchám zločin, natřu svůj obličej svou krví. Chci znamení, něco.
Napsat komentář