Příběh dvou nevlastních bratrů stojících z různých důvodů mimo společnost se stal pro Houllebecqa výchozí modelovou situací k vlastní analýze současné společnosti. Autor v románu nabízí značně kontroverzní pohled na 60. léta a celé období tzv. sexuální revoluce, který není oproštěn od nánosu přebytečného moralismu. Budete s jeho pohledem souhlasit?
Michel Houllebecq. Ultrasoučasný autor, kritik současné společnosti, drzý provokatér, rasista, xenofob, moralista – jaká je vlastně skutečná tvář tohoto nenápadného Francouze? Na čem staví svůj postoj ke světu? Odpovědi na tyto otázky se skrývají v druhém Houllebecqově románu Elementární částice, který by také s klidem mohl nést podtitul „Houllebecqova sociologie“.
V Elementárních částicích Houllebecq rozvíjí témata nastíněná už v jeho prvním románu Rozšíření bitevního pole. Jde o témata smutku, osamění, odcizeného sexu, absence lásky, nyní už zasazená do kontextu konkrétní historické epochy – tzv. sexuální revoluce 60. a 70. let, která podle Houllebecqa zásadně proměnila západní svět.
Hrdiny Elementárních částic jsou dva nevlastní bratři, které rodiče patřící do hnutí hippies odloží u prarodičů. Michel, biomolekulární vědec, a Bruno, profesor literatury, jsou typičtí „houllebecqovští“ hrdinové, tedy bílí muži okolo čtyřicítky, kteří hledají skutečnou lásku. Stojí mimo společnost posedlou sexem a kultem mládí, prožívají své deprese a frustrace a jejich život je prázdný. Michela sex nezajímá, trpí nepředstavitelnými depresemi a potom, co jeho konečně nalezená láska umírá, spáchá sebevraždu v Irském moři. Ještě předtím ovšem dokončí plán na vývoj nového druhu člověka – ten bude dokonale racionální, nebude zmítán vášněmi a žít bude v permanentním orgasmu. Druhý z bratrů Bruno je sexem naopak posedlý, ale ani ty nejdivočejší sexuální praktiky jeho touhu neuspokojují a nakonec skončí v blázinci.
Elementární částice jsou cílenou kritikou šedesátých let a levičáctví vůbec. Podle autora jsou tou pravou příčinou současného stavu světa, který vnímá jako katastrofický. Nutno přiznat, že je jeho kritika navýsost tendenční.
Houllebecq totiž přijal za svůj konzervativní trend v myšlení, který současně s kapitalismem peskuje i chování mladých lidí v 60. letech jako projev úpadku mravů. Tento pohled mu ale nedovoluje vidět onu generaci plasticky, ve vší její rozporuplnosti. Problém je, že je na tomto postoji založen celý román, na kterém tak nejsou nejskandálnější nezúčastněné popisy skupinového sexu, ale to, jakým způsobem Houllebecq interpretuje minulost. Podle Houllebecqa kultura narcistické volnomyšlenkářské generace 60. a 70. let, založená jen na sexu a násilí, zplodila zlo, hippies byla jen zvířata, z jejichž potomků se v devadesátých letech stali sérioví vrazi atd. Houllebecqovi přitom nejsou cizí ani laciné xenofobní a rasistické narážky.
Houllebecq je i přesto mistrem v líčení vnitřních pocitů smutku, osamění a depresí. Zatímco u Bruna se jeho psychologické prokreslení omezuje na líčení sexuálních frustrací, u Michela dosahuje až sartrovských poloh, které bohužel v románu nedokázal dostatečně rozvinout kvůli přílišnému soustředění se na budování vlastní konstrukce společenského vývoje. Houllebecq zatím pro současnou společnost nevidí žádnou naději. Kdo se do jeho světa plného sexu a násilí nevejde, prohrává a musí odejít. Románu také trochu uškodil nejasný závěr vyúsťující do prázdna, ale snad je to součást autorského záměru…
Za maskou skandalisty se tak v jádru skrývá tradiční moralista a s tímto vědomím je nutné k románu přistupovat. Jedno ale nelze Houllebecqovi upřít – analýza současné společnosti je v moderní literatuře více než zapotřebí a Houllebecq je jeden z mála, který se o to zajímavým způsobem pokouší. To, že v některých pasážích píše politický manifest namísto románu, už musíme brát s rezervou. Snad i kvůli tomu se vede okolo jeho románů tak velká diskuze. Houllebecqa můžeme buď přijmout se vším všudy, nebo ho kategoricky odmítnout, neexistuje nic mezi tím. Je jen škoda, že Houllebecqovy literární kvality stojí v tomto románu spíše v pozadí.
Napsat komentář