Ten název mě trochu vyděsil. Snad se nám Viewegh nepocoelhil! To bude voda na mlýn Viewegho-bijců. „Když je tma černá, poslouchej morzeovku svého srdce…“ Ne, proboha, nebojte se, žádná podobná věta v novele naštěstí nezazní, na to je Viewegh příliš dobrý spisovatel.
K obavám z možné patetičnosti knihy nevyzýval jen název. Už na straně sedm nedůvěřivě zbystříme při pohledu na děkovačku Michalu Horáčkovi, muži v klobouku s širokou krempou, milovníkovi velkých gest a nabobtnalých slov. Pomáhal s infem o andělích, a tak si zaslouží zmínku. Čtyřem andělům, kteří v novele účinkují, dosadil Horáček jména a charakteristiku. Tmelící čtveřice příběhu, který začíná ráno a skončí, než zapadne slunce, se jmenuje Jofaniel, Hachamel, Nith – Haiah a Ilmuth. Jejich úkolem je být lidem nacházejícím se na samé hranici smrti nablízku. Instruktor autoškoly Karel a sebevrah Zdeněk dnes večer zemřou. Nedávno ovdovělá Ester bude u toho. Andělé mají napilno.
Kdo ví, možná Michal Viewegh tentokrát chtěl jít do psaní navážno. Během chvíle je ale jasné, že si neumí vitpkování odpustit, ani když píše o smrti. A tak je paradoxně nejsarkastičtější postavou novely anděl Jofaniel, který se černohumornými hláškami brání před truchlivou realitou. Jeho starší kolegové se k vtipkování také často uchylují a poukazují na tragikomičnost lidského života. Svými peprnými hláškami tak připomínají smutné kvarteto klaunů, kteří by místo vzletných jmen Jofaniel, Hachamel, Nith – Haiah a Ilmuth mohli klidně nosit jména jako Persil, Palmex, Azurit a Omo. Chodí okolo svých „klientů“ a smutně přihlížejí jejich směřování ke smrti. Nemůžou jim pomoci, smí jim ale jejich poslední chvíle zpříjemnit. Většina z nich mnohokrát pochybuje, jestli to všechno má vůbec nějaký smysl. Jejich vliv je mizivý, radost, kterou jsou schopni do života k smrti odsouzených vnest, je skoro až směšně nepatrná. Proč se pokoušet osladit život někomu, kdo svůj život už roky nežije? K čemu vůbec byl takový život a jaký je jeho smysl?
To všechno jsou otázky, které si autor klade. Jako odpověď nabízí konstatování, že smyslem života je život sám. „Užívej dne,“ zaznívá v knize – memento mori, zůstává jejím nevyřčeným, ale jasným poselstvím. Méně materiální poloha jde autorovi k duhu. Kniha je méně schematická a vykazuje znaky toho, že byla psána možná s větším zaujetím než romány typu nevěrné kláry. Hlubší ponor Vieweghovi sluší a Andělé všedního dne spadají do toho lepšího, co v poslední době napsal.
Napsat komentář