Marisha Pesslová – Vybrané kapitoly z mechaniky pohrom

Intelektuální detektivka. Tak
bývá stručně charakterizován veleúspěšný debut mladé americké autorky
Marishy Pesslové. Označení „detektivka“ ale myšlenkovou a tematickou
náplň obsáhlého románu příliš zjednodušuje. I když… napětí,
záhady a tajemno dláždící lákavou cestu ke vzrušující pointě ve
Vybraných kapitolách z mechaniky pohrom rozhodně nechybí. Pro
netrpělivého čtenáře ale může být místy ona cesta poněkud
zdlouhavá.

Vybrané kapitoly z mechaniky
pohrom jsou debut bezesporu vyzrálý – taky vzbudil celosvětový ohlas
a uznání. Budí ale rovněž dojem, že autorka se do příběhu mladé
hlavní hrdinky Modry van der Meerové pokusila implantovat maximum vtipu,
trefných přirovnání a zábavných odkazů, které byl text schopen unést.
A místy ho zatížila víc, než bylo vhod. Kdyby byl každý odkaz k jiným
literárním či odborným dílům opatřen hypertextovým odkazem, byla by
polovina knihy zcela jistě modrá stejně jako jméno hlavní hrdinky Modry.
Nesčetné intertextuální vazby se slavnými i méně známými tituly
světové literatury místy text vtipně (a inteligentně) ozvláštňují,
místy naopak brzdí spád hlavního příběhu, až zmiňovaného
netrpělivého čtenáře donutí zdlouhavé pasáže přeskakovat.

A to je velká škoda. Příběh románu se totiž Pesslové podařilo
vystavět vcelku napínavě. A to navzdory suše vyhlížející struktuře
knihy, která je koncipována jako učebnice (viz její název) – jednotlivé
kapitoly jsou nadepsány názvy děl od Shakespeara po Joyce, které Pesslová
ve své „učebnici“ doporučuje jako „povinnou četbu“. Intelektuální
základna autorky je tedy patrná už z prvních stránek a ty následující
její působivou sečtělost jen potvrzují.

Sečtělá a
(příliš) inteligentní je i hlavní postava románu Modra, která
v každodenním životě cituje z politologických statí i klasiků
literární a filmové historie. A tak je jasné, že z řady svých
pubertálních spolužáků fatálně vybočuje. Coby jednostranný sirotek je
silně fixována na svého otce profesora, s nímž kvůli jeho hostování na
různých univerzitách kočuje po jednotlivých amerických státech. Většina
románového děje se ale odehrává v časoprostoru posledního Modřina
středoškolského roku, který zcela výjimečně tráví pevně semknuté duo
otec–dcera v jednom malém městě. Ale předpokládaný poklidný scénář
na daný rok, který má směřovat k Modřině přípravě na vysokou školu,
je narušen vraždou, detektivním pátráním, kterého se na vlastní pěst
chopí sama Modra, a jinými nečekanými zvraty. To vše donutí hlavní
hrdinku skočit do dospělosti daleko rychleji, než si uměla představit.

A právě rychlý a krutý přechod z nevinné a bezpečné doby
dospívání do předčasné dospělosti spojený se ztrátou základních
životních jistot je jedním z podpovrchových témat téměř detektivního
příběhu. Pesslová tematizuje ve svém prvním románu i křehký námět
vyloučenosti dospívajícího člověka ze svého vrstevnického kolektivu,
který je o to více umocněný zkušeností dítěte se ztrátou rodiče.
Pocity vykořeněnosti a osamělosti hlavní hrdinky a její zoufalá snaha
někam zapadnout a být „normální“ se vinou celým obsáhlým románem,
ale jejich závažnost je zmírňována Modřinými vtipnými a ironickými
komentáři. Vybrané kapitoly z mechaniky pohrom Marishy Pesslové
jsou tak románem zajímavým nejen osobitým autorčiným stylem, ale
i tematickým mixem. Na této svěží kombinaci stojí román, jemuž lze jeho
občasnou rozvláčnost lehce odpustit.

Ukázka:

Ženské se na tátu lepily stejně neodbytně, jako se na některé
vlněné kalhoty chytá chmýří. Léta jsem pro ně měla přezdívku, ačkoli
teď se trochu stydím ji vytahovat: Jepice (viz „jepice“, Hmyz kolem nás,
sv. 24).

Třeba Mona Letrovská z Chicaga, herečka, která měla oči posazené
daleko od sebe, černě zarostlá předloktí a oblíbený zvyk zády k tátovi
vykřikovat: „Garethe, ty jsi trouba!“, pokyn, aby k ní otec přiběhl,
otočil si ji k sobě a zadíval se do její tváře trnoucí trpkou Touhou.
Táta ji ovšem k sobě nikdy neobrátil a Trpkou touhu neviděl. Pokaždé
upřeně koukal na její záda, jako by si prohlížel abstraktní malbu. Pak
šel do kuchyně a dal si bourbon. Za Connií Madisonovou-Parkerovou se zase
táhla vůně jako ohon Halleyovy komety. Černá Zula Piercová z Nového
Mexika byla vyšší než táta a pokaždé, když ji otec líbal, se musela
shrbit, jako by se kukátkem dívala, kdo to zvoní. Začala mi říkat
„Modruňka“, ale jak její vztah s otcem pozvolna zacházel na úbytě,
krátila to a komolila, až z toho nakonec zbyla „Muňka“. („Muňka na
mě měla spadeno už od začátku!“ ječela.)

Marisha Pesslová, Vybrané kapitoly z mechaniky
pohrom, Argo, Praha, 2008, překlad Petra
Kůsová.