Zajímavá autorka se zajímavou historií může stvořit knihu, aniž by musela sáhnout po zajímavých kompozičních nebo slohových postupech. Stačí vzpomínat. Právě vzpomínkám je zasvěcena kniha Lenky Reinerové Čekárny mého života . Výsledek je… zajímavý.
Rámcem vzpomínání poslední německy píšící autorky z Prahy jsou prostory čekáren. Ve chvílích čekání, které většinou považujeme za nepříjemnou nutnost, hledá Reinerová hlubší smysl. Jsou totiž jedinečnou příležitostí, kdy člověk může nechat čas plynout trochu pomaleji a rozhlédnout se. Umění pozorovat je pro Reinerovou charakteristické a umožňuje jí vtáhnout čtenáře pomocí pečlivě vybraných detailů do situace, aniž by zbytečně plýtvala slovy. Kniha – stejně jako její fotografická příloha zachycující několik detailů z autorčina bytu – je sbírkou pár minimalistických obrázků.
Ani tragickým zkušenostem, které jsou jen tak mimochodem řazeny mezi zdánlivě bezvýznamné a všednodenní útržky jejího života, však autorka překvapivě nedala podobu monumentálního srdceryvného obrazu. I takové okamžiky, jako je ztráta celé rodiny za války nebo pobyty v zajateckých táborech, maluje Reinerová pouze náznakem, v hrubých obrysech a bez patosu. O to naléhavěji a krutěji působí tyto scény na čtenáře. Svědectví válečného utrpení, realita exilu, ale i běžné zážitky známé každému z nás mají v knize společné jedno – hlubokou lidskost a soucit jejich vypravěčky.
Lenka Reinerová za svých dosavadních více než devadesát let života získala tolik neobyčejných zkušeností a potkala takové množství slavných a významných osobností, že je skromnost a prostota výrazu její vzpomínkové knihy překvapující. Naděje, která musí odolávat takovým osudovým zklamáním, jakými Reinerová prošla, má daleko od naivní zaslepenosti. A naděje tohoto druhu je snadno přenosná i na toho nejskeptičtějšího čtenáře.
Ukázka:
Spěchala jsem na nástupiště, vyšplhala se do vagónu, hodila kufříček na své místo a vyklonila se z okna. Na perónu stály tři ženy. Aniž jsem věděla proč, objala jsem je jediným pohledem, který si je chtěl uchovat v sobě, mou úzkostnou matku, mou malou sestřičku, překypující chutí do života, a vážnou přítelkyni.
Obavy matky se ukázaly jako oprávněné. Můj návrat z Rumunska po pouhých deseti dnech se nekonal.
Právě desátý den obsadil německý Wehrmacht zbytek Československa a proměnil ho v „Protektorat Böhmen und Mähren“. Tam už jsem neměla domov.
Po dlouhých letech války a exilu jsem svou přítelkyni viděla ještě jednou. Matku a sestřičku Alici zavraždili nacisté. V čekárně na Masarykově nádraží jsme spolu prožily poslední společné minuty.
Nádražní čekárny mě pokaždé poněkud vyděsí.
Lenka Reinerová, Čekárny mého života, Labyrint, Praha 2007, přeložila Olga Walló
Knihu si můžete koupit v nakladatelství Labyrint (www.labyrint.net).
Napsat komentář