Ladislav Puršl – Mločí mapa

Doby, kdy se Poezie naparovala na
pomyslném piedestalu celé Literatury, jsou dávno pryč. Z výsluní ji
vystrnadil Román a v současné době – kdo ví? I když se sbírky poezie
často přesunuly v knihkupectvích do těch zastrčenějších rohů, kam
návštěvníkova noha vstoupí spíše omylem než cíleně, je dobré
probojovat se občas i tam. I kdyby jen proto, že je tam možné mimo
všelijaké poklady najít i druhou sbírku mladého básníka Ladislava
Puršla Mločí mapa.

„Už nemít slova k mlčení./ Mlčet celou řeč.“ Tento pocit
je pro Mločí mapu příznačný. Celá sbírka je ztichlá,
rozjímavá, nahlíží za viděnou realitu a hledá v ní cestu pro spasení
posmutnělé duše, pro vzkříšení. Právě motiv vzkříšení úzce
souvisí s často variovaným tématem prostupování světa živých a
mrtvých: „V kamnech hučel roj, uspával,/ za okny bouřka z pekla
vyváděla/ jednu duši za druhou.“

Smrt je tematizována především
v části In portu navigo, věnované zemřelé básnířce Teodoře Žurkové.
Smrt není pro básníka ničím konečným, mrtví nejsou pro něj navždy
ztraceni: „Můžeš mi, až budeš opět živá,/ alespoň
naznačit…?“ Lyrickým subjektem se v několika nejintimnějších a
nejpůsobivějších básních stává sama zmiňovaná básnířka, která
promlouvá k autorovi i po své smrti (posílá mu zatím Neodeslaný dopis).
Část In portu navigo je tak prodchnuta snahou básníka vyrovnat se
s odchodem blízké osoby někam, kam on zatím nemá přístup.

Příznačným prostorem pro Puršlovu
druhou básnickou sbírku je hřbitov. Hřbitov je pro autora místem
setkávání. V celé sbírce autor vyhledává místa a momenty dotyku
něčeho s něčím – a tak se vše odehrává ve dveřích, oknech,
branách, na hrázích. Prostor sbírky jako by byl za hranicí viděného, kde
se stýkají dvě roviny bytí – snová a ta skutečná. Čas je proto jakoby
rozmlžený, neurčitý – odehrává se před i po smrti, rozpíná se do
nekonečna, nebo tkví v jediném mikrookamžiku.

Jak její název napovídá, je sbírka Mločí mapa obývaná nejen
lidmi, ale i mloky, rybami, ptáky a porostlá jabloněmi. To ještě podporuje
snový rozměr Puršlových básní. Verš je převážně volný, s několika
výjimkami. Výjimečně si Puršl hraje i se zvukomalebností slov:
„Kovovou kohoutí korouhví/ kamenná očima otáčí.“

Puršlova Mločí mapa je mapou snově rozpitou (tak jako se vpíjí
na mločím těle barva žlutá do černé). Vede čtenáře po nejasných
stezkách, místy jen naznačuje. Může být inspirující pro ty, kdo se za
zamžených dešťových odpolední nebrání melancholické náladě a nechají
ji prosáknout skrze okna a dveře do všedního dne.

Ukázka:

Už nemít slova k mlčení.
Mlčet celou řeč.
Klečíme tu svlečení
v koutě na slovech.

Snad aby se nám v modlitbách
zjevil smysl dnů,
Starý bůh nás jako hrách
hází na stěnu.

Ladislav Puršl, Mločí mapa, Host, Brno, 2008.