Kniha „Neřádi“ je třetí vydaný román Tamary Dřevikovské, která
z nahořklých komediálně tragických a typicky ženských příběhů
objevujících se v románech „Narcis“ a „Jak ulovit cizího manžela“
přešla k drsnému popisu zkažené generace, snažící se v porevoluční
době urvat vše, co se dá. Stěžejním tématem už nejsou vztahy z pohledu
žen, ale povrchní vztahy v okleštěném světě jednoho z neřádů.
Krátký román česko-ruské novinářky se severskými kořeny začíná
slibně. Téma mafiánského podsvětí vykresleného v ich-formě chlapíkem,
který zcela otevřeně popisuje svůj přístup k životu poněkud peprným
jazykem, prostě čtenáře přitáhne.
Autorka nás zavádí do života
několika ostřílených týpků, kteří znají jen nelegálně vydělané
peníze, lacinou lásku, podvody a násilí. Nejde o žádné moralizování ve
smyslu jakože ta naše česká země je prohnilá korupcí, která dovolí
bujet kriminálnímu podsvětí. Smyslem knihy je odkrýt vnitřní svět
jednoho z protagonistů porevolučních mafiánů. Samozvaný Reynok nás
zavádí do svého vědomí, které je plné násilí a sexu. Sexu, který
ponižuje na zvířecí ukojení svých choutek, kterým ženy ponižuje na
prodejné děvy, sexu, kterým si dokazuje svou sílu nad ženskou křehkostí.
Používá k tomu opravdu šokující výrazy, které ale časem čtenáře
omrzí, a když po několikáté čte, jak hlavní hrdina opět nějakou nebohou
ženskou oběť zneužívá a používá k tomu klasicky výrazně
šovinistické výrazivo, je tímto jazykem spíše unaven.
Klišé typického sexy kriminálníka
Nicméně se nedá autorce upřít velká odvaha pustit se do vyprávění
mužského světa v ich-formě, obzvlášť pokud jde o tento druh hrdiny.
Ovšem někdy autorka šlápla vedle, a to zejména když se pokoušela
otevřít nitro hlavní postavy a nechala Reynoka, aby se pustil do poněkud
citlivého a emocionálního rozjímaní nad svým životem. Samozřejmě že
chlap jako hora, který má každou noc jinou ženu, nemusí být nutně bez
srdce, ale občas je z toho cítit, že jde spíše o typicky ženské
myšlenky senzibilní ženy. Vytvořila z Reynoka typicky klišovitou
postavu – drsného kriminálníka s vysokou inteligencí a šarmem, což
působí trochu kýčovitě. Stejně tak čtenáře může rozčilovat ono
černobílé nastavení vztahů, ve kterých je on vždy ten lamač ženských
srdcí a každá žena se do něj beznadějně zamiluje. Ovšem tím, že
autorka zvolila ich-formu, můžeme se domnívat, že jde o pouhý pohled
hlavní postavy, která prostě svět vidí takhle.
Četba jedním dechem
Ovšem to, před čím je potřeba smeknout, je styl psaní. Autorka se
vyžívá v krátkých, výstižných a úderných větách a zejména první
polovina knihy se čte jedním dechem. Na malém prostoru Dřevikovská dokáže
popsat pravou podstatu věci: „Značkový hadry a kabelky, róby a kožichy
mají zakrýt otisk suchých hajzlů, zahnojených dvorků a smrdutých
venkovských kuchyní jejich dětství.“ Velmi snadno se čtenář také
orientuje v různých retrospektivách do dětství všech protagonistů,
kteří, jak jinak, vyrůstali na ulici nebo v nefunkčních rodinách.
Je to zkrátka sonda do zákoutí
kriminálních živlů a má chytnout za srdce. Opravdu nemá za cíl nějak
poučovat čtenáře o tom, co se v jeho rodné zemi děje. Koneckonců sama
autorka v úvodu knihy píše varování, že příběhy i postavy jsou
smyšlené. A udělala dobře. Jinak by se čtenáři mohli pídit po
pravdivosti toho, co píše. Leckdy ty obrazy spíše působí jak z nějakého
ruského podsvětí než z našeho.
Obzvlášť začátek se nese v duchu emotivního náčrtu života
mafiánů. Úvod sliboval a naznačoval, že půjde o rozkrytí mafiánských
intrik nebo přinejmenším o silný strhující kriminální příběh, ale na
dalších stránkách se nedělo nic nového. I konec přinesl mírné
zklamání. Na obálce knihy se za všechny ty psychologické hry a zvrhlé
sexuální hrátky tvrdě zaplatí. Nakonec z toho ale vyleze jen jeden rok ve
vězeňské cele, kde se díky podplaceným bachařům hlavní postava má
spíše jako v hotelu.
Kniha Neřádi přináší pohled do vnitřního světa gaunerů,
podvodníků a násilníků, kteří představují morální úpadek
porevoluční doby. Autorčin svěží jazyk čtenáře vtáhne do děje
s tesklivou lítostí, že román má jen 150 stran, ale postupem času
monotónnost vyjadřování i dějových obrazů ukáže, že rozsah díla je
tak akorát.
Ukázka
Tchán se dívá do země. Zaplať Bůh, že ne na mě. Zato tchýně
vypadá, že mi to nedaruje. Pakuj se vocaď, ty grázle! plivla na mě. Nakonec
může bejt ráda, že má vnuka. Jo, mám syna a mám ho se švagrovou.
Všichni to vědí. A mlčí. U nás se řeší všechno v rodině. U nás
se vlastně nikdo nerozvedl. U nás končí všechno až smrtí.
Tamara Dřevikovská, Neřádi, nakladatelství
Jiří Krechler – Bookman, Praha, 2014
Napsat komentář