Kelly Linková – Dějí se větší podivnosti

Když se řekne jméno Kelly
Linková, vybaví se těm, kteří četli její Magii pro
začátečníky, obraz neuvěřitelně talentované spisovatelky. Autorky,
která bourá veškeré stereotypy v literatuře pro dospělé – ačkoli by
se její dílo dalo zařadit do žánru fantasy, kde se už z principu fantazii
meze nekladou, povyšuje Linková tuto kategorii o úroveň výš a předvádí
nám ve svých malých dílkách svět, o jehož existenci se nám nezdálo ani
v těch nejdivočejších snech.

Její druhé česky vydané dílo
s názvem Dějí se větší podivnosti je ve skutečnosti její
prvotina – soubor jedenácti postupně vydávaných povídek z let 1995 až
2000 složených do jednoho celku.

Žili jste někdy s duchem? Třeba s takovým, co je nahý, chlupatý,
schovává se pod vaší postelí a čeká, až přivedete domů violoncellistu,
aby se mohl usídlit v jeho nástroji (což je ostatně nejvroucnější
přání všech violoncellistů na světě!)? A co takhle být potomkem
antických bohů, žít v malebné britské vesnici, pracovat u své tety
(samozřejmě jedné z antických bohyň) v pekárně a vyhýbat se tomu,
abyste nenašli smrt „v křídlech“ ptáků, jež vám byla proroctvím
předpovězena? Nebo být slovutnou malou detektivkou, která řeší všechny
zapeklité případy z koruny stromu, dokud ji maminka nezavolá k večeři,
či se zamilovat do kluka, který se v noci mění ve velkého agresivního
černého psa a ukousne vám malíček, abyste mohli být už
navždy spolu?

Přesně takový svět
před nás Linková předestírá. Či přesněji – vpouští nás do světa,
který vykreslila a který nestojí na žádných logických základech, jako by
nás vpustila do muzea plného roztodivných exponátů, které nejsou nikde
jinde k vidění. My do něj smíme jen nahlédnout – jako bychom
procházeli v návlecích po vyznačené trase, tu se podíváme doleva, tu
doprava, tu nás něco fascinuje, tu nás něco vystraší, ale hlavně na nic
nesahat! Vidíme jen to, co vidět smíme, kolem čeho právě procházíme, ale
vše ostatní nám zůstává skryto, utajeno. A nemáme nárok se to
dozvědět, což může být neskutečně iritující. Jenomže jak se s tím
vypořádat, když veškerá naše představivost pokryje sotva pětinu té
autorčiny? Nezbývá než zcela přijmout její pravidla a nechat
se vést.

Linková je rozená povídkářka, což se v duchu, v jakém se nesou její
příběhy, zdá jako nejvýhodnější (a možná také jediná) možnost.
Umožní nám totiž nahlédnout do zcela originálního světa své fantazie,
z níž vyrůstají nové světy tak jednoduše a přirozeně, jako by
skutečně jejich předobrazy existovaly v realitě.

V našich hlavách nám ovšem Linková udělá chaos. Úplně mimochodem
převrátí všechny naše představy o fungování vesmíru a stejně tak
lehce nás také ze svého nastíněného příběhu – více či méně
dezorientované – zase propustí. Nemusí nic vysvětlovat. Věci se tak
zkrátka dějí, protože ona o nich takto píše. A nemusíme a ani
nemůžeme v nich hledat žádné souvislosti ani logiku, protože ta je nad
naše chápání – zkrátka „dějí se i větší podivnosti“.
Nebo ne?

Ukázka:

Servírka přinese jídlo. Anna dostane trochu hrášku, růžičkové
kapusty a mangoldu, k tomu pečivo a bramborovou kaši. I talíř je zelený.
Luisa vytáhne z kabelky lahvičku s jedlou zelení. Nalije na kaši tři
kapky. „Zamíchej si to,“ vybízí Annu.
Anna míchá, až je celá kaše sytě zelená. Luisa kápne barvivo i na
máslo a namaže jím banketku.
„Když jsem byla pejsek,“ vykládá Anna, „bydlela jsem ve vile
s bazénem. V obýváku rostl strom. Prorůstal přímo stropem. Na tom
stromě jsem spala. Do bazénu jsem ale nesměla. Měla jsem moc chlupů.“

„U mě straší duch,“ vyhrkne Luisa. Vlastně to ani nechtěla vytahovat.
Když ale Anna může vyprávět o tom, jak dřív žila jako pejsek, tak se
přece Luisa nemusí rozpakovat přijít s duchem. „Podle mě je to duch. Byl
u mě v ložnici.“
Anna se hned ozve: „Když jsem byla pejsek, tak jsem duchy někdy
kousla.“
Luisa ji napomene: „Buď chvíli zticha, Anno. Radši jez, než ti ta zelená
bašta vystydne. Já ti nerozumím, Luiso. Měla jsem za to, že máš doma
berušky.“

Kelly Linková, Dějí se větší podivnosti, Argo, Praha, 2008, překlad Petra Kůsová.