Julio Cortázar – Výherci (Garamond, 2007)

Vlastně se toho zase tolik neděje. Z přístavu v Buenos Aires vyplouvá zaoceánská loď s několika cestujícími, kteří plavbu vyhráli v trochu zvláštní loterii. Na palubě se tak setkává rozličná směsice lidí. Vše ze začátku probíhá celkem všedně, banální společenská konverzace, seznamování, nová přátelství atd. Jen do chvíle než se loď zastaví nedaleko místa vyplutí a cestující se začnou ptát proč…

Proč nemohou na zadní palubu, která je z neznámých důvodů uzavřená, proč se jim dosud nepředstavil nikdo z důstojníků, proč neznají trasu plavby, proč… Dozvídají se, že jedním z možných důvodů podivného řádu je snad tyfus, kterým je údajně nakažen i kapitán, ale je to skutečně pravda? Plavba se od tohoto okamžiku stává metafyzickým ponorem do jednotlivých myslí každého z cestujících, stává se čekáním na okamžik, kdy se prolomí tajemství této lodě, čekáním na nějaký nový začátek…

Zvláštní situace na palubě začne v několika cestujících vyvolávat nespokojenost. To, co by se mohlo jevit jako touha po pravdě a po svobodě (autor jakékoli alegorické vyznění odmítá), je spíše intimním existenciálním pocitem úzkosti každého z nespokojených cestujících. Jedna z postav říká: „Tahle plavba měla být něco jako pauza mezi jednou dočtenou knihou a okamžikem, kdy rozřezáváme stránky té další. Území nikoho, kde si pokud možno lížeme rány a hromadíme uhlohydráty, tuky a morální zásoby, než znovu skočíme pod hladinu kalendáře.“ Každý z cestujících je alespoň na chvíli zachycen sám, natažený na posteli v kajutě, před sklenkou v baru, při pohledu na oceán a spisovatel jen krouží kolem, sleduje linie pohledů jednotlivých lidí, vstupuje do jejich myšlenkových pochodů, stírá rozdíl mezi spisovatelem a čtenářem. A přitom každý detail má svůj význam. Cortázar chce postihnout skutečnost v tolika aspektech, kolik je cestujících, a skládat ji dohromady jako střípky mozaiky, která se však spíše podobá proměnlivému kaleidoskopu.

Události, které se nakonec na lodi stanou, už jsou jen, řečeno slovy jedné z postav, vyústěním onoho „slepého dění bez kořenů“ a byla by škoda je prozrazovat. Snad jen zbývá dodat, že Julio Cortázar je jedním z nejzajímavějších spisovatelů jihoamerického kontinentu, který narozdíl od některých svých kolegů nesklouzává k nasládlému sentimentu, ale naopak se snaží provokovat a hledat pro svou literaturu nové cesty. Není snad tohle poslání spisovatele? Ostré argentinské slunce, moře, vítr, ulice Buenos Aires a lidé se svými samotami a smutky ztracení uprostřed oceánu života někde tam daleko dole, všechno tohle dělá z Výherců výjimečné dílo.