Jean Améry – Vztáhnout na sebe ruku

Esejistické texty
rakouského autora Jeana Améryho, vlastním jménem Hanse Mayera, dýchají
revoltou proti společensky uznávaným vzorcům a schématům. Vzpouzí se
společenským dogmatům a svou intimitou se člověku drásavě prodírají až
na holou tkáň. Stejně je tomu také u Améryho knihy Vztáhnout na sebe
ruku, kde autor promlouvá o dobrovolné smrti. Tyto autorovy úvahy lze
označit za přímé pokračování jeho předešlého díla
O stárnutí.

Není divu, že se autor pohroužil právě do tématu tak pochmurného
rázu, jež se dotýká smrti, a to hned v její nejtragičtější podobě.
Jean Améry se totiž sám ve svém životě nejednou se smrtí setkal tváří
v tvář. Jeho napůl židovské kořeny ho totiž dovedly do koncentračních
a vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu. Dost
možná se i tato zkušenost stala jedním z důvodů, proč se Améry
dvakrát pokusil o sebevraždu, přičemž druhý pokus se mu stal osudným.
V roce 1978, dva roky po dokončení rozpravy o dobrovolné smrti, na sebe
Jean Améry v jednom ze salcburských hotelů naposled vztáhl ruku.

Ten, kdo Améryho dílo vezme do rukou, by
měl být již na samém počátku upozorněn na to, že autor rozhodně neměl
v plánu vystavět svou knihu jako vědeckou práci na základě
suicidologických poznatků. Jak autor sám v předmluvě píše, tento text je
situován mimo psychologii a sociologii a začíná tam, kde vědecká
suicidologie končí. „Snažil jsem se pozorovat dobrovolnou smrt ne
zvenku, ne ze světa žijících nebo přeživších, ale z nitra těch,
o nichž mluvím jako o sebevrazích (suicidantech) nebo jako těch, kteří
se k sebevraždě chystají (suicidérech).“

Kniha Vztáhnout na sebe ruku se však nedistancuje od sociologie
i psychologie jen proto, že by tyto vědy na problematiku dobrovolné smrti
nedosáhly, ale hlavně proto, že opírat Améryho myšlenky o tyto vědy by
bylo zcela proti jeho přesvědčení. Autor totiž ve své knize hned
několikrát zdůrazňuje, že každý jedinec je konfrontován právě
s tlakem společnosti. Obzvlášť pak člověk, jenž se chystá si vzít
život. Zmíněná sociologie a psychologie jsou pak vědami, které jsou
doslova v područí společnosti. Jejich cílem je totiž společnost
normalizovat.

Právě zde však v roli čtenáře narážíme na jeden
z nejdůležitějších pilířů celé knihy – důstojnost. Améry již na
samém začátku knihy tasí meč nikoliv za oslavu sebevrahů, ani za jejich
obhajobu, jak by se mohlo mylně zdát, ale pouze za jejich sebeúctu.
V průběhu stránek pak bojuje nejen proti označení „sebevrah“, které
v samotné své podstatě nese silně negativní náboj, ale také proti
společnosti, jež si nárokuje jedince odmítajícího nadále žít. Améryho
slova jsou tiše slyšet v každém řádku. Člověk náleží
sám sobě.

Co však Améry v dobrovolné
smrti spatřuje, je krajní svoboda. Nejde přitom pouze o osvobození
z nešťastného života. Jean Améry v tomto sebevražedném aktu spatřuje
vyšší smysl, a to vyproštění se z kazajky konvenčního hodnotového
systému společnosti.

Ke čtení knihy Vztáhnout na sebe ruku nemusíte znát celistvou
Améryho tvorbu, nemusíte v sobě hledat ani velké dávky prozíravosti,
postačí vám pouze trocha empatie a otevřenosti. Jean Améry se nepokouší
čtenáři vnutit svůj názor. Snaží se pouze lehkou čtivou formou ukázat
možný způsob nazírání. Celá tato autorova rozprava je pouhou tichou
prosbou za upuštění od krutých morálních soudů a přiznání alespoň
malé míry důstojnosti lidem, kteří se rozhodli strhnout smrt k sobě
dřív, než sama dopadne na jejich ramena. „Truchleme tiše,
v důstojném postoji a s hlavou skloněnou nad tím, kdo nás opustil na
cestě ke svobodě.“

Ukázka:

Ptám se, jak moc jsem nemocný já sám, jen proto, že si nedokážu
odříct požitek z tabáku, který mi lékaři už dávno zakázali? Jak moc
jsem nemocný, když se snažím vprostřed života nechat se lapit smrtí a na
stejnou úroveň postavit absurdní logiku smrti a neméně absurdní logiku
života? Vidím-li to správně, duševní nemoc začíná teprve tam, kde
někdo souhrnu zkušeností nadřazuje mylné soudy, kde tvrdí, že je tím,
kým není, že byl někým, kým nikdy nebyl, že již zemřel, ačkoliv ve
skutečnosti ještě žije. Depresivní člověk nebo melancholik, pro kterého
je „minulost nedůstojná, přítomnost bolestná, budoucnost neexistuje“,
jak jejich stav popisuje odborník, je nemocný stejně tak málo jako
homosexuál. Prostě je jenom jiný. Věda si myslí, že ztratil smysl pro
proporce, že bezvýznamná epizodka byla psychickým blow-up nafouknuta tak,
že mraveniště vidí jako horu. Logický nesmysl takových výpovědí je
nasnadě. „Věc“ (v našem příkladu mraveniště, respektive hora) není
nikdy ničím jiným než účelovou konstrukcí. Stůl je pro mě stůl jen a
jen tehdy, když ho jako stůl používám: pracuji u něho či si na něj
servíruji jídlo. Není to ale už stůl v běžném slova smyslu, jestliže
ho stále používám při malování pokoje jen jako náhradu za štafle.
A stejně tak se mohu fakticky ocitnout v situaci, kdy se mi mraveniště
změní v horu, například když ležím na zemi a s přimhouřenýma očima
pozoruji mravence pobíhající sem a tam. „Proporce“ vyměřuje
společnost. Avšak kromě toho má každý v ruce své vlastní měřítko.
Můj soud, pokud nezpochybňuje veškerou zkušenost, musí být nakonec uznán
jako platný. Jsem oprávněn říci: ta epizoda, která se vám zdá
bezvýznamná – pro vás taky bezvýznamná je, to nepopírám –, je pro
mne rozhodující životní událostí, natolik rozhodující, že kvůli ní
volím smrt.

Jean Améry, Vztáhnout na sebe ruku, Prostor, Český Těšín,
2010, překlad Daniela Petříčková.