Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách

Jaroslav Rudiš napsal
román o punku, o tom, čím kdysi byl, čím už není a co se z něho
stalo. Konec punku v Helsinkách je o stárnutí, o přicházení
o iluze, o vzpomínkách, promlčených chybách, ale i o současném
světě, který z revolty dělá pěkný byznys. Je to tak, stejně jako se
autor kultovního Nebe pod Berlínem dostává do těch nejlepších
let, zraje i jeho tvorba. A i když se v nové knize dostává ke slovu
smutek a letargie, vtip a nadhled se u Rudiše neztrácí.

V nové knize se setkáváme se vším, co je pro tvorbu Jaroslava Rudiše
příznačné – „ondříčkovsky“ střižené postavy, z nichž si
každá nese nějakou tu svoji charakteristickou podivnost, krátké dějové
epizody, dialogy plné vět s ambicí získat status „hlášek“ a
příběh, který se nesoustředí na jediné „téma“, ale spíše volně
plyne spolu s tím, co přináší vtipně napsané dialogy. V Konci punku
v Helsinkách se navíc autor pouští do složitějšího rozvrstvení
příběhu do několika vyprávěcích rovin, a děj románu tak v sobě od
samého začátku skrývá tajemství, které lze v průběhu čtení postupně
rozplétat.

Příběh stárnoucího punkera Oleho,
který v jakémsi německém průmyslovém městě v bývalém NDR provozuje
bortící se bar pojmenovaný Helsinky (pod městem se totiž staví tunel), se
prolíná s deníkovými pasážemi mladičké punkerky Nancy, jejíž
soukromá revoluce se odehrává na konci 80. let v Jeseníku. Osudy Oleho a
Nancy se v osmdesátém sedmém roce protnuly na legendárním koncertu Die
Toten Hosen v Plzni, ale rodící se lásku tehdy rozehnala veřejná
bezpečnost. Ole trpí pocitem viny a vzpomínky na hubenou českou „no
future“ dívku ho v paměti pronásledují i v době, kdy už mu táhne na
čtyřicet. Ole je celkem sympatický hrdina, který se právě rozhodl, že už
„ho holky zajímat nebudou“ – jednak má za sebou několik
nepodařených vztahů (je rozvedený a sedmnáctiletá dcera o něho příliš
nestojí), jednak už chce mít po své bouřlivé minulosti punkera (kdysi
hrál v úspěšné punkové kapele Automat) a děvkaře klid, a to
od všeho.

Veškerý děj se koncentruje do okolí baru Helsinky, kde se schází
partička štamgastů, bývalých i současných punkerů a dalších
zajímavých existencí, tj. Oleho přátel a potenciálních partnerek, jako je
Lena: „tenhle typ holek pořád na něco čeká a nikdy se
nedočká“. Každý z nich má svůj příběh, své vzpomínky a Ole,
jakožto hlavní vypravěč, se s nimi neváhá podělit. Upřímnosti se
nevyhýbá ani Nancy, pisatelka deníku, který tvoří druhou vyprávěcí
linii knihy. Mladá punkera, vyrůstající v dusivé atmosféře
socialistického Československa (jehož ovzduší právě zamořil oblak
jaderného prachu z vybuchlého Černobylu), se potlouká po Jeseníku
s partou zdejších punkáčů, revoltuje proti rodičům a snaží se
přežít v hroutícím se totalitním systému. Rudiš pěkně vystihl hlavní
momentky z života dospívající mladé punkerky (nelze nevzpomenout na
Pelcovo …a bude hůř), včetně specifického slangu plného
siláckých slov a germanismů: „Neděle na hovno ale šnicl od mámina
chlapa dobrej. V celým Jeseníku se už asi tejden nedá dejchat takže jestli
neumřem na Černobyl tak se udusíme protože fabriky čuděj a baráky taky a
jedině když vylezeš nahoru do lázní tak tam je vzduch lepší a taky
pěkně vidíš ten tlustej dekl pod kterým tvý město hnije.“

Román je jako punkový text rozsekán do krátkých kapitol, žádné
dlouhé oplétání jedné myšlenky, zejména v sarkastických a
„unavených“ promluvách Oleho autor směřuje až k jakémusi
vypravěčskému minimalismu, tedy tempu, které jsme dosud u Jaroslava Rudiše
nepoznali. Autor jako by vůbec nechával promlouvat „historii“ (faktických
reálií je tu bezpočet) a ke svým postavám zaujímá odměřený odstup –
neodsuzuje je, nesoudí, nechává na čtenáři, aby si sám určil, jak si
s jednotlivými postavami naloží, což vzhledem k tématům knihy není
vždy tak jednoduché.

Součástí knihy je manifest
Hezký lidi (jedna dlouhá hrabalovská věta), který nejenže se dotýká
možností revolty v 21. století, ale také souvisí s celým dějem.
Poměrně přesvědčivě se autor vžil do punkové mentality, leckterý
pravověrný punker by se za Rudišovu upřímnost a poctivost vůbec nemusel
stydět. Při čtení knihy nás navíc pronásleduje jako stín několik
neodbytných otázek, které činí román o něco vážnějším, než se na
první pohled může zdát. Co vlastně ve své době znamenal punk na Západě
a na Východě? Jaká je podstata protestu dnes, v době, kdy je zřejmé, že
kapitalismus hned tak neskončí? A proč se vlastně bouřit proti
„biomámám na biomateřský“ a jejich „biodětičkám“, onoho
výdobytku alternativně-ekologického hnutí, jenž má své kořeny
i v punku? Protože se ze značky „bio“ stal mainstream a móda?
A nestalo se něco podobného i s punkem?

Rozpaky trochu vzbuzuje nezvládnutý závěr, kde by se nabízelo, aby se
dvě vyprávěcí linie provázející nás celou knihou v závěru nějak
prolnuly, ale ony se bohužel rovnoběžně vytrácí, resp. klikatou cestou
míří do neznáma. Alespoň částečné rozuzlení Oleho osudu nám však
autor neodepřel, a tak zbývá doplnit strašně znějící, leč s pravdou se
nemíjející klišé, že Jaroslav Rudiš napsal zatím svůj nejvyzrálejší
román, kterým se přiblížil svému „berlínskému“ debutu Nebe pod
Berlínem.

Takže, punk už skončil nejen v Helsinkách a zapalovat na ulici auta,
jako to dělá Oleho dcera Eva, se nezdá moc smysluplné, snad už jen zbývá
vyzkoušet guerilla gardening? Anebo, pletete-li rádi, co třeba guerilla
knitting? A jakou formu protestu zvolíte vy?

Ukázka:

Za okny Helsinek duní staré poloprázdné československé tramvaje,
kterým Oleho táta říkal Husákova pomsta, protože byly tak těžké, že
zničily všechny koleje. A kapela Automat natočila kdysi stejnojmennou
písničku. Tvrdý pouliční industriál, co spolehlivě ničil ušní
bubínky. Město měkne v dlouhém, šedém dešti. Tři stárnoucí rockeři
v rohu si objednali odpolední vodku. Ole se chvíli dívá na Lenina drobná
prsa lehce se pohupující sem a tam a tam a sem pod volným tmavomodrým
tričkem. Hladil je, nebo ne? Pitomá paměť. Jsou na tohle nějaký
prášky?
„Posloucháš mě?“
„Jo, jasně, poslouchám.“
„Já jen, že mi čumíš na prsa.“
„Hele, co to je za blbý hry, tohle? Já už jsem všechny prsa, co jsem
vidět chtěl, viděl, jasný?“
Na tenhle typ holek funguje jen protiútok, to je zažene do kouta. Ale jasné
mu to nebylo ani trochu.

Jaroslav Rudiš, Konec punku v Helsinkách, Labyrint, Praha, 2010.

Foto: www.pwf.cz