Jana Šrámková – Hruškadóttir

Recenzovat debut mladé autorky
není nic záviděníhodného. Jméno na obálce knihy odmítá poskytnout
jakýkoli záchytný bod – má stejnou informativní hodnotu jako jméno
v telefonním seznamu. Jana Šrámková již není zcela neznámá. Poskytla
několik rozhovorů, jeden dokonce pro masově prodávaný deník. Pokud se ale
stejně jako autorka tohoto rozhovoru nebudeme podivovat nad skutečností, že
lze napsat příběh, aniž by ho autor prožil, a přistoupíme k textu se
snahou o literárně-kritickou profesionalitu, znamená to učinit veliký krok
do neznáma a vyjádřit co možná nejkomplexněji jeho charakter. Co tedy
nabízí novela Hruškadóttir od Jany Šrámkové?

Především se nejedná o knihu pro milovníky velikých příběhů.
Vyprávět originální a strhující fabuli jistě nebylo autorčiným
záměrem. Poměrně útlá novela je vyprávěna hlavní hrdinkou Veronikou,
kolem které se točí veškeré dění (fyzického i mentálního charakteru).
Děj se odehrává ve dvou rovinách. Na jednom pólu sledujeme velmi
náznakovitě vyprávěnou realitu, odehrávající se v aktuálním věku
vypravěčky, z kterého se asociativně, po vzoru schématu Hledání
ztraceného času, přenášíme do vzpomínek vypravěčky.

Rovina popisující současnost je
v novele Hruškadóttir velmi těžkopádná. Nejedná se
o těžkopádnost jazykového vyjádření, ale o těžkopádnost nastalých
mezilidských vztahů a veškerých snah o pohyb postav v jejich historicky
zablokovaném labyrintu. Postavy se zdráhají cokoliv nahlas vyřknout, což
vede k osamocenosti a uzavřenosti. Ta dává vypravěčce, jejíž charakter
je silně melancholický, možnost pro vnitřní uvažování a vzpomínání na
časy, kdy se začleňovala do rodiny své nejlepší kamarádky, do té rodiny,
s jejímž otcem se v přítomném čase snaží narovnat vztah alespoň do
té míry, aby mezi nimi mohla probíhat uvolněná konverzace.

Jana Šrámková je velmi působivou autorkou ve dvou případech. Pokud se
zaměřuje na zachycování těžkopádnosti a nepřirozenosti historicky
nalomených mezilidských vztahů a na vliv těchto okolností na vnitřní
vnímání okolního světa. Zároveň dokáže velice působivě zpracovat
zlomové dějové okamžiky příběhu v minulosti.

Tento aspekt její tvorby je bezpochyby podmíněn studiem tvůrčího psaní
na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Umístění zlomových momentů,
jejich gradace a přímočarý popis, to vše svědčí o obeznámenosti
s technikami psaní a vycvičené zručnosti. Řemeslná průprava zdá se
v umělecké tvorbě velmi nebezpečná, jelikož hrozí, že promění
tvůrčí činnost v mechanickou hru s vyzkoušenými postupy. V těchto
pasážích ale Jana Šrámková proměnila hrozbu v klad. To se již nedá
říci o dalších aspektech knihy.

Novela se rozkládá na sto deseti stranách a je rozdělena do jednadvaceti
kapitol. Vyprávění má tedy formální předpoklad dynamičnosti. Krátké
kapitoly, které nenudí. Příjemný rozsah napovídá o schopnosti autorky
škrtat a nechat vyniknout to důležité. Zde ovšem předpoklady
nekorespondují se skutečností.

Především se postupem čtení odkrývá výrazná schematičnost při
výstavbě jednotlivých kapitol. Vypravěčka koná jakousi pasivní činnost
v přítomnosti (jízda vlakem, přemýšlení) a všimne si v okolním
světě maličkosti, skrze kterou se jí mysl odporoučí kamsi do vod
minulosti, kde poté popisuje své začleňování do rodiny nejlepší
kamarádky. Za ocenění stojí, že asociace nejsou nahodilé. Často jsou
i zajímavě vypointované. Ovšem problém spočívá právě
v očekávatelnosti, která zcela odebírá postupu gros, kterého chce
dosáhnout, experimentální zajímavost.

Další výraznou slabinou knihy je
leckde až nesnesitelná upovídanost. Přestože má kniha malý rozsah, trpí
neuvěřitelným nadbytkem vypravěččiných samomluv, rozborů vlastní osoby,
vlastních pocitů, okolního světa. Prvek u mladých autorů tak obvyklý.
Potřeba neustálého sdělování (zdánlivě) vlastních jedinečných
názorů zabila již nejednu nadějnou knihu. Především neuvěřitelně
nudné a obvyklé rozbory vlastní osoby působí hrozivě. „Ne že bych
se s ostatními dětmi nebavila, nebyla jsem úplný samotář ani outsider,
ale neměla jsem potřebu trávit s někým všechna školní dopoledne
v jedné lavici, všechna odpoledne na jedné lavičce v parku a večery
věnovat vzájemným návštěvám nebo telefonickému plánování společných
prázdnin.“

Debut Jany Šrámkové je tedy velmi rozporuplný. Chtělo by se vyjádřit
velmi klišovité recenzentské stanovisko – máme co do činění
s talentovanou autorkou, která jednou možná napíše skvělou knihu. Ovšem
kvůli rozhovoru, který Jana Šrámková poskytla Portálu české literatury,
se nabízí zcela jiné stanovisko. Autorka zde na jednu z otázek odpovídá:
„Nejdůležitější motivy textu, smrt blízkého člověka a dlouhodobý
obdiv vypravěčky ke staršímu muži, to jsou věci, s nimiž zkušenosti
nemám. Autobiografická je ta novela spíš v tom, jaká vypravěčka, resp.
hlavní hrdinka je: jak uvažuje, z čeho má strach, co ji baví, co má ráda
a co ne.“ Pokud se Jana Šrámková zbaví potřeby protlačovat do své
tvorby vlastní myšlenkové pochody v podobě neustálých úvah a zariskuje
sázkou na imaginaci, může napsat velmi dobrou knihu.

Ukázka:

I když upřímně, ty první dny jsem se stejně nedonutila. Po
půlhodině zjistím, že ještě pořád sedím na parapetu okna obráceného
do údolí a pozoruji jemný pohyb lesa. Jak se huňatá pokrývka kopců
drobně vlní a chvěje, zatímco bělavé skály, varovně vytrčené z temné
zeleně, nezakolísají ani o píď. Pak se vykloním z okna do dvora,
orámovaného několika kůlnami, králíkárnou a malou stodolou. Uprostřed
plácku stojí pumpa a vždycky naplněné zrezivělé konve. Vrátka na
zeleninovou zahradu se zavírají starým hadrem. Od paní domácí mám
povolení cokoli si tam vyrýpnout.

Jana Šrámková, Hruškadóttir, Labyrint, Praha, 2008.

Foto: kultura.idnes.cz