Někteří z vás možná znají
Jana Sterna jako autora skvělých fejetonů v Novém prostoru. Kdo by se ale nechal
nalákat svůdnou obálkou a hledal by vtipné tlachání, bude zklamaný.
I když ne úplně. Po vzoru francouzských myslitelů se Stern pouští na
pole odborné esejistické tvorby a všem esejům zařazeným do Mystiky
Západu jsou společné nejen spekulace propojující sociologii
s psychologií, ale i zcela neakademický jazyk a autor, který pro vtip nejde
daleko. Ale nejedná se o lehké čtení…
Jan Stern ve své nové knize klade velké nároky na čtenáře.
V ideálním případě by totiž modelový čtenář Mystiky Západu
měl mít obstojné znalosti psychologie, sociologie, filozofie, literatury a
kulturních a mediálních studií. Alespoň na bakalářské úrovni. K tomu
se ale neobejdete ani bez vědomostí, které nevyčtete z knih, ani
nevyslechnete na přednáškách. Při četbě Sternovy knihy totiž dojde i na
problémy typu, čím se liší role Hugha Granta v Notting Hillu a v Lásce
s výstrahou, jaké duševní slabosti projevoval první vítěz
Vyvolených anebo jaké aféry Lukáše Vaculíka zajímají
bulvární tisk.
Základem pro Sternovy úvahy je ale v prvé řadě Freud. Vyzbrojen jeho
učením se pak pouští do polemiky s jeho následovníky i odpůrci a vzorce
platné pro jedno lidské Já aplikuje na celou společnost. Předběžná
znalost psychoanalýzy vám při čtení bude velkou výhodou, avšak i pokud
jste na poli freudovské psychologie úplnými nováčky, Stern vám nabídne
její (svůj) výklad. Freuda totiž nepřijímá bez výhrad a podle potřeb se
přiklání k jiným autorům. Dojde tak i na Junga, Klainovou i Lacana,
z dalších oblastí se zde pak objevuje třeba Baudrillard, Žižek nebo
Bělohradský. Možná až příliš často ale odkazuje sám na sebe, hlavně
na svou předcházející knihu Anální vesmíry.
Rozuzlení jiných mystérií jsou ale daleko překvapivější, možná až
účelově provokativní. Ovšem to neznamená, že závěry, ke kterým
dochází, nemohou platit. Výsledkem je sociologie nepodložená statistikou,
ale psychologií podle Sterna.
Přestože se pohybuje v žánru esejů s nutnou lehkostí, postupuje velmi
systematicky. Vybírá si klíčové situace, pro své teorie hledá precedenty
u Freuda i jeho pokračovatelů, je si sám ironickým odpůrcem a vytrvale
spěje k závěrům. V textu se ale střídají protichůdné roviny.
Některé výroky jsou spíše eufemistické a zpochybňované slovesy jako
„zdá se“ a s vysokou frekvencí se objevuje i opatrná částice
„asi“ a jí podobné.
Na druhou stranu Stern bez obalu
častuje nelichotivými přídomky některé současné i minulé
představitele kulturního a politického života. Převládající ich-forma je
také občas nečekaně nahrazena akademickým plurálem, ale i ty
nejabstraktnější teorie bývají podloženy autorovými osobními
zkušenostmi. Takto se s nezanedbatelnou dávkou exhibicionismu Stern
přidává k současnému trendu „self-focused“ dokumentů. Možná že tak
činí záměrně, aby přecházením mezi vědeckým voyeurismem a vlastním
exhibicionismem podpořil teorii o obrácení pudu v jeho opak.
Počin Jana Sterna by se tak dal označit jako popularizace nebo spíše
bulvarizace vědy. Laik žasne, odborník se diví. Nejen tematickému
vymezení. Školometi jistě vytknou i zavádějící název. Když se řekne
Západ, hned se nám vybaví Východ a tato dichotomie svádí k tomu, abychom
za Západ brali jen to, co od nás bylo odděleno železnou oponou, ale ve
Sternově pojetí takové geopolitické rozdělení není relevantní a polem
jeho působnosti je celá euroatlantická společnost. Nejčastěji se ale
věnuje „Já“ české společnosti v průřezu několika staletí.
Například se pokouší vyložit, proč je pivo českým národním totemem. To
se mu ovšem nedaří úplně, dokáže jen vřelý vztah k alkoholu jako
takovému. Rozuzlení jiných mystérií jsou ale daleko překvapivější,
možná až účelově provokativní. Ovšem to neznamená, že závěry, ke
kterým dochází, nemohou platit. Výsledkem je sociologie nepodložená
statistikou, ale psychologií podle Sterna.
Hodnocení: 65 %
Ukázka:
Věru, děje se něco podivného v nešťastných Čechách a nelze to
zastavit. A tak za zkušenost „komunismu“ asi přeci jen nakonec zaplatíme
děsivou cenu…
Rozklad, který vidíme na ulicích našich měst, onen všeobecný úpadek, ona
směska agrese, sprostoty a zoufalství, onen dvoubarevný
bezdomovecko-mafiánský hnis, který neobejde prahy nikoho z nás, podle
všeho teče „odshora“, od stolní alhoholicko-neurotické společnosti,
jež si říká „česká kultura“.
Jeví se stále jasnější, že tento rozklad je prapůvodně a od samého
počátku především cholerou ducha těch, co se stali závislí na iluzi
vyřešených dějin. Těch, co hluboce v sobě zavrhli myšlení, ve jménu
tajemné síly, již freudiáni nazvali Jáským ideálem.
Jan Stern, Mystika Západu, Malvern, Praha, 2009.
Napsat komentář