McEwanův román z prostředí
poválečného Berlína u nás vychází již po druhé, a to po třinácti
letech. A i když jsme zvyklí vnímat třináctku trochu s obavami,
v novém vydání je překlad Ladislava Šenkyříka opravdu brilantní a bez
větších problémů drží krok s autorovou pověstnou slovní
ekvilibristikou. Odeonská sbírka McEwana se tak rozšířila o další
román, který se dá v celé jeho tvorbě považovat poměrně za zásadní a
přelomový.
Nevinného totiž lze tematicky zařadit jen těžko do jedné
přehledné škatulky. Osciluje mezi thrillerem, černohumornou groteskou,
špionážním románem a jakýmsi existencionálním dramatem, odehrávajícím
se v hlavě jednoho obyčejného člověka na pozadí neobyčejných dějin.
Plachého britského mladíka Leonarda si brzy oblíbíte, ať už chcete, nebo
ne. Jako zaměstnanec ministerstva pošt se po poměrně dlouhé expozici
dostane do konfliktu s událostmi, které přesahují jeho chápání.
Obyčejný člověk versus velké dějiny,
nezní to nějak povědomě? Ano, to už tu několikrát bylo, ale nenechte se
zmást, tohle McEwana nezajímá! Poválečný Berlín plný dvojitých agentů
a vůbec celá špionážní zápletka, která je víceméně napsána podle
skutečné události (známé jako operace Gold či Stopwatch), jen dokresluje
vlastní a zcela strhující příběh našeho hlavního hrdiny, pro kterého se
Berlín stává iniciačním toposem.
McEwan jako jeden z nejmistrnějších vypravěčů tohoto století opět
skvěle prokresluje nejen prostředí pomocí pro něj typických
příznačných detailů, ale také postavy, které Leonard v Berlíně
potkává. Jeho první láska a později také snoubenka Marie je opravdu
„živá“, v příběhu chápete každé její pohnutky i drobná gesta, a
to i v tak absurdní situaci, jako je rozřezávání těla jejího bývalého
milence. Familiárního Američana Glasse zase autor konfrontoval s hlavním
hrdinou, aby do příběhu o špionáži východních zemí, na které
spolupracuje dohromady USA i Anglie, vložil vtipné špičkování mezi
těmito dvěma národy.
Obyčejný člověk versus velké dějiny, nezní to nějak povědomě? Ano,
to už tu několikrát bylo, ale nenechte se zmást, tohle McEwana
nezajímá!
I přestože v Nevinném opět najdeme inspiraci skutečnou
událostí a motiv nenadálého zvratu, který otřese životem hlavního
protagonisty od základů (což začíná být McEwanovým leitmotivem skoro
v každé jeho knize – vzpomeňme alespoň na Sobotu či
Pokání), není Nevinný pro tvorbu tohoto autora naprosto
typický. V románu se totiž střetává jeho mladistvá tvorba, kdy byl
ještě označován za „básníka perverze“ s vyzněním jeho
nejnovějších románů, které už tolik nešokují povrchní makabrozitou,
ale důkladnou promyšleností a psychologickou věrností.
Dlouhá detailní scéna, kdy Leonard
společně s Marií postupně rozřezávají mrtvé tělo, tak evokuje trochu
Betonovou zahradu. Přesto i z tohoto na první přečtení trochu
odporného líčení čiší, že autorovi už nejde jen o to šokovat, že
tato absurdní situace má v celé knize opravdu svůj význam a své
opodstatnitelné místo. Pasáž, ve které naopak Leonard běhá s těžkými
kufry, do kterých naporcovali onoho ubožáka, pak naprosto uchvátí
úžasnými myšlenkovými postupy, které se odehrávají v Leonardově již
trochu pomatené a vystrašené mysli.
Nevinný nás tak opět přesvědčuje, že Ian McEwan dokáže bez
problémů ukočírovat i velice náročnou zápletku založenou na
skutečných událostech, které ve skutečnosti jen zvýrazňují osobní
příběh jedince. Protože to McEwana vždy zajímalo nejvíc, stejně jako
jeho nadšené čtenáře.
Ukázka:
Přistoupila k němu co nejblíže, aby ji lépe viděl. Jaký jen to
byl nádherný pocit, nebát se přítomnosti muže. Dávalo jí to
příležitost mít ho ráda, mít touhy, které se neodvíjely jen jako prosté
reakce na jeho chování. Uchopila ho za ruce. „Jenže já jsem se ještě
dost nevynadívala na tvoje oči.“ A potom s berlínskou dívčí
přímočarostí, kterou tolik chválil Russell, dodala: „Du Dummer! Wenn es
für dich das erste Mal ist, bin ich sehr glücklich. Když je to pro tebe
poprvé, tak to jsem moc šťastná holka.“
A právě ono její „to“ přimělo Leonarda zůstat. Vrátil se
kvůli „tomu“. Všechno, co doposud dělali, bylo součástí „toho“, a
v jeho případě poprvé. Shlížel na disk její tváře a trošku musel
zaklonit hlavu, aby se přizpůsobil dvaceticentimetrovému rozdílu v jejich
výšce. Z horní třetiny onoho úhledně souměrného oválu padaly
v neposedných rozcuchaných pramíncích dětsky jemné vlásky. Nebyla to
první mladá žena, kterou políbil, rozhodně ale byla první, jíž se to
zřejmě líbilo. Povzbuzen se jí vtlačil jazykem do úst takovým způsobem,
jakým se to podle jeho odpozorovaných domněnek mělo asi provádět.
Ian McEwan, Nevinný, Odeon, Praha, 2010, překlad Ladislav
Šenkyřík.
Související články
Napsat komentář