Harry Mulisch – Objevení nebe

Harry Mulisch byl bez pochyby
jedním z největších nizozemských spisovatelů nejen dvacátého století.
Pro mnohé zůstane největším literárním velikánem Nizozemska všech dob.
Neproslavil se jen svými díly, ale i jasnými a často nepopulárními
názory na politiku nebo osobitým přístupem k nizozemskému jazyku a
pravopisu. Psal nejen prózu, ale jako prozaik dosahoval největších
úspěchů. Harry Mulisch zemřel 30. října 2010 ve věku 83 let, a tak
získalo nedávné vydání jeho největšího díla v českém překladu
symbolický přídech.

Harry Mulisch byl sice Nizozemcem, jeho otec ovšem pocházel z bývalého
Rakouska-Uherska a toto spojení s českými zeměmi je znát i v některých
Mulischových dílech, nejvíc v románu Procedura, jehož část se
odehrává v Praze Rudolfa II. Do češtiny bylo přeloženo několik jeho
významných knih, přesto nadále nepatří (a asi ani patřit nebude)
k známým zahraničním spisovatelům.

Mulischův život a celková tvorba by
si jistě zasloužily mnohem více prostoru i vzhledem k tomu, že jsou
s jeho romány neodmyslitelně spjaty. Zastavme se tedy alespoň u pár
poznámek důležitých pro pochopení Harryho Mulische. Narodil se v roce
1927 a v době německé okupace Nizozemska za druhé světové války tedy
právě prožíval svá pubertální léta. Nedokončil střední školu a
neměl stálé zaměstnání. Poprvé publikoval časopisecky ve dvaceti letech,
o pět let později získal za svůj debut Archibald Strohalm svou
první literární cenu.

Mezi témata vinoucí se celou jeho tvorbou jako signální linie patří
historie, zejména ty její části, jež jsou nějak zastřeny tajemstvím a
oparem mystiky (ať už je to právě Rudolfova Praha se svým Golemem nebo doby
mnohem vzdálenější, o nichž se dovídáme jen z ne-historických spisů a
zdrojů, např. z různých apokryfů nebo mýtů); náboženství, zejména
západní židovsko-křesťanské, a s ním spojené otázky morálky, viny,
náhody, osudu.

Tento obsáhlý úvod byl nutný nejen pro představení velké osobnosti
evropské literatury. Román Objevení nebe byl publikován v roce
1992 a představuje Mulischovo opus magnum. V tomto mnohasetstránkovém
románu najdeme všechny Mulischovy typické stránky – jeho oblíbená
témata, postavy, u kterých není možné pochybovat o autobiografickém
rozměru, i tvrdohlavý přístup k nizozemskému pravopisu. A s tímto
vědomím je dobré k jeho četbě přistoupit. Je to totiž tak trochu, jako
by se člověk seznamoval s Mulischem samým. S osobitým solitérem,
s nímž si spousta lidí nerozumí, ale jehož poznání je pro ty, kdo
s ním mají trpělivost, obohacením, které za tu práci stojí.

Objevení nebe má v českém vydání přes 750 stran. A nejen
z tohoto důvodu se nečte lehce. Není třeba zastírat, že nejde o knihu,
která čtenáře vtáhne, a ten ji přečte jedním dechem. Na některých
místech jde spíše o práci podpořenou silou vůle. Co ale Mulisch rozhodně
dokázal, bylo dát čtenáři díky skvěle vymyšlené a postupně odhalované
pointě důvod dočíst až do konce.

Stručné shrnutí děje je téměř
nemožné, přesto se o něj pokusme alespoň kvůli „uvedení do obrazu“.
Anděl, který byl pověřen určitým úkolem (jehož povaha vyjde najevo až
na samém závěru), vypráví svému nadřízenému o tom, jak plnění
zadaného poslání postupovalo. I my se tak seznamujeme s příběhem dvou
přátel Maxe a Onna, kteří jsou v mnoha ohledech dokonalými protiklady,
které sledujeme s přestávkami v podstatě po celé jejich životní cestě.
Tím, že je postiženo několik životních období postav, je do jisté míry
dána i šíře témat – od přátelství, přes lásku a s ní spojené
radosti a strasti až po život pracovní, stoupání po kariérovém
žebříčku, rodinný život a nakonec smrt.

Další ze silných stránek Mulischova psaného projevu je jistota a
originalita, s jakou přistupuje k slovní zásobě a obecně
k vyjadřování. Snad postačí jedna ukázka: „V paroxysmu barev
západu slunce obloha překonávala sama sebe, takovou by si ji v Evropě
vymyslel jen choromyslný osvětlovač, načež by okamžitě dostal
výpověď.“

O Objevení nebe by se dalo psát ještě dlouho, ale počet znaků
a čtenářova trpělivost jsou silnými limity. Nicméně pokud si na tuto
knihu „troufnete“ a dáte si tu práci ji přečíst, rozhodně nebudete
litovat.

Harry Mulisch, Objevení nebe, Odeon, Praha, 2010, překlad Veronika ter
Harmsel Havlíková.

Ukázka:

„Víš, co je nejpříšernější ze všech přísloví? ‚Čas
všechny rány zhojí.‘ Ale je to pravda. Vždycky po nich zůstane jizva,
která možná ještě rozbolí, když se mění počasí; ale rána se jednoho
dne zhojí. Jako asi osmiletý kluk jsem jednou zakopl s takovými zahnutými,
špičatými nůžtičkami na nehty, co se mi zapíchly hluboko do kolena, moc
dobře si ještě vzpomínám, jak jsem křičel bolestí. Stejně jako všichni
mám tedy jizvu na koleně, ale teď už ti nedovedu říct na kterém. Ty máš
určitě také jizvy na jejichž rány si už nepamatuješ. To je přece něco
děsného. Vždyť to znamená, že ze zpětného pohledu jako by ty rány ani
neexistovaly.“