Když jdete po ulici a
potkáváte neznámé tváře, na každé z nich můžete najít něco
jedinečného, něco, co onoho člověka odlišuje od tisíců dalších a
hlavně od vás samotných. Pod nánosem make-upu, pod hustými vousy nebo pod
kůží rozpíchanou piercingem se cosi skrývá. George Blecher si ve svých
povídkách vybírá postavy obou pohlaví, různého věku, z různých
poměrů a to „něco“ se v nich snaží objevit.
Povídky díky své délce nedávají možnost propracovat široké spektrum
charakterů a situací, zato ale nabízejí využití pro různé náznaky a
nedokončené myšlenky. Alespoň ve sbírce Jsou i jiní lidé tomu
tak je. Blecher přeskakuje od jednoho tématu ke druhému, někdy i v rámci
jedné povídky najdeme ne zcela související podkapitoly. Čtenář je zmaten,
neví, zda mu něco uniklo, nebo zda to skutečně nebylo nijak vyjádřeno.
Příběhy tak dostávají lehce tajemný nádech, který může být zpočátku
zajímavý, později však omrzí.
Blecher je spisovatel, novinář,
překladatel a herec, kniha Jsou i jiní lidé je jeho debutem. Je
tvořena devíti povídkami, které mají ukázat, že lidé jsou sice různí,
ale v podstatě jsou si všichni podobní tím, že touží po lásce, po
rodině, po štěstí, přestože se každý snaží se svým životem vyrovnat
po svém: drogami, divokým životem ve squatu, hraním divadla, odchodem na
vysokou školu co nejdále od domova, návratem domů, přijetím partnerových
snů za své nebo odchodem do pouště.
Autor přetřásá vztahy, především rodinné, nebojí se ani ožehavých
témat dneška, jako jsou squaty, drogy apod. V oblasti těchto aktuálních
problémů však není příliš silný (možná je to dáno jeho pokročilým
věkem, má 69 let). V rozhovoru otce s dcerou, která žije ve squatu a
hodlá odejít ze školy, aby mohla cestovat po světě na nákladních
vagonech, nebo jiného otce s dcerou, která má přítele závislého na
drogách a miluje ho tak, že pro něj udělá téměř cokoliv, je vidět, že
zatímco charakter otce dokáže autor docela dobře vystihnout, dcery
nepůsobí příliš skutečně a živě.
Zdá se, že to hlavní, co chce autor sdělit, je, že život je jeden
velký stereotyp. To ostatně dokládá i poslední věta celé knihy: „Čili
v zásadě byl znovu na začátku, jenže starší.“
Blecher se nebojí otevřených
vyjádření z oblasti sexuality, nepoužívá však obhroublé výrazy nebo
nechutné samoúčelné popisy, ale podává toto téma poměrně přirozeně.
Také se snaží používat neotřelé postupy. Někdy se mu to daří –
např. prázdné rámečky, které simulují fotografie pro pánský časopis,
jež fotí vypravěč v jedné z podkapitol povídky Okamžiky erotického
toužení nerozlišitelné od lásky, působí originálně. V další
z podkapitol této povídky je ale popsána televizní show – pokud by
taková skutečně běžela na obrazovce, asi byste se nedodívali do konce.
Dialogy, které mají ukázat, že jedna ze tří soutěžících je vtipná a
milá a ostatní dvě nestojí za nic, jsou dost nereálné a trochu
přihlouplé.
Velmi zajímavá z hlediska námětu je tak trochu fantastická povídka
o dámě, která krade děti a vychovává je bez kontaktu s vnějším
světem v domě ve tvaru boty. I tato povídka, stejně jako ostatní,
zanechá především jeden silný dojem – způsobený vyjádřením
rutinního života a snad náznakem beznaděje.
Zdá se, že to hlavní, co chce autor sdělit, je, že život je jeden
velký stereotyp. To ostatně dokládá i poslední věta celé knihy:
„Čili v zásadě byl znovu na začátku, jenže starší.“
Ukázka:
Všechno se pro mě od tý doby změnilo. Byla jsem nová holka. Teď
najednou rodiče měli starost o mě. Šla jsem na rande se svým klukem Dexem.
Kašli na to, že se do toho divadla nedostanem. Můžu tě chytnout za ruku?
Třeba bych byla celkem hezká, kdybych shodila pár kilo, nemyslíš?
A kdybych se k mámě a tátovi líp chovala, třeba by mě měli stejně
rádi, jako měli Amy. Všechno teď vypadá jinak. Nevím do prdele, co to je.
Říkej si tomu třeba dospívání. Ale ať je to co chce, mně se
to líbí.
George Blecher, Jsou i jiní lidé, Host, Brno, 2010, překlad
Marek Sečkař.
