Gabriel García Márquez – Pohřeb Velké matky

Gabriel García Márquez
patří k autorům, které jistě není nutné představovat. Jeho knihy
čtenář pozná na dálku díky typickým přebalům, v jakých u nás
vycházejí. Když otevře knihu, najde v nich poměrně velká písmena,
která jsou pro česká vydání Márquezových děl také charakteristická.
A když se začte, pochopí, že opět neprohloupil, když si vybral Márqueze.
Třeba jeho sbírku povídek Pohřeb Velké matky.

Povídky s typickým
jihoamerickým nádechem jsou žánrově různorodé. Čtenář tady může
objevit až groteskně laděné texty stejně jako typické projevy magického
realizmu, které mu připomenou autorovy nejslavnější romány. Povídky
spojuje jejich zeměpisné určení – odehrávají se v městečku Macondo,
které čtenáři znají již z románu Sto roků samoty. V této
povídkové knize se Macondo ukazuje o několik desetiletí později, odkazy na
rod Buendíů tady ale žijí stále.

Sbírka osmi povídek Gabriela Garcíi Márqueze vyšla v Barceloně v roce
1996. Všechny texty napsal Gabriel García Márquez, držitel Nobelovy ceny za
literaturu, roku 1962. Některé povídky jsou pro českého čtenáře již
známé, jiné však vycházejí v češtině poprvé.

Příběhy zobrazují běžný život obyvatel vesnice, jejich problémy a
způsob, jakým se s nimi snaží vypořádat. Ukazují také odhodlání a
pevnou vůli žen, mužů i dětí. Jiné zase mají magický či fantastický
náboj. Pohrávají si se čtenářem, který začíná být zmatený a
přemýšlí, co by se mohlo skutečně přihodit, a co už je příliš –
kde je pro jeho mozek hranice mezi skutečností a fantazií.

Autor se ve svém stylu
vyprávění nepokouší o přehnanou originalitu, nepoužívá žádné
samoúčelné prostředky, kterými by se snažil zvýšit poutavost svých
textů. Ty jsou totiž dost zajímavé samy o sobě. Gabriel García Márquez
používá krátké věty, hovorová slova, nebojí se ani vulgarizmů, pokud
jsou namístě. Ale protože nic z toho nepřehání, působí výsledný celek
velmi harmonickým dojmem.

Popisy jsou dost podrobné, takže je pro čtenáře snadné si popisované
skutečnosti představit. To zvyšuje autenticitu i takových situací, které
se poněkud vymykají našim běžným „západním“ zkušenostem.

Většina povídek je krátkého rozsahu, neobsahují zbytečná slova.
Zároveň však ani ty nejkratší nepůsobí stroze. Jednoduše řeknou to, co
je třeba, nic víc, nic míň. Gabriel García Márquez i v této povídkové
sbírce otevírá prostor, který je dostatečně fantastický, aby se v něm
mohla rozvíjet čtenářova představivost. Je však zároveň dostatečně
reálný na to, aby jej čtenář mohl srovnávat se světem, ve kterém
sám žije.

Ukázka:

Paní Rebeca, osamělá vdova žijící v domě plném starého
haraburdí, zaslechla v šumu drobného deště, že se někdo pokouší
zvenčí vypáčit domovní dveře. Vstala, v prádelníku poslepu vyhledala
starobylý revolver, z něhož od časů plukovníka Aureliana Buendíi nikdo
nevystřelil, a potmě vyšla do předsíně. Řídíc se ani ne tak šramotem
v zámku jako strachem, našla představivostí nejen místo, kde se nacházely
dveře, nýbrž i přesnou výšku zámku. Uchopila zbraň oběma rukama,
zavřela oči a stiskla kohoutek. Bylo to poprvé v životě, co střílela
z revolveru. Vzápětí po ráně neslyšela nic než harašení deště na
plechové střeše. Pak zaslechla, jak něco kovově cinklo o betonový
chodník a jakýsi tichounký, mírný, ale hrozně unavený hlas:
„Ach, mami.“

Gabriel García Márquez, Pohřeb Velké matky, Odeon, Praha, 2008,
překlad Blanka Stárková.