Had, který se kouše do ocasu

Latinsko-americké literatury
je u nás stále relativně poskromnu. Speciálně zaměřené výbory jsou
doposud spíše záležitostí úzce zaměřených lingvistických okruhů.
Had, který se kouše do ocasu je právě jednou z těch publikací,
které zaostřily na menší, leč významný útvar – krátkou fantastickou
povídku.

Plody místní kultury chutnají
hořkosladce. Skrývají v sobě bezprostřední radost, černý humor
i vrchovatou míru tragického patosu. Tento soubor by mohl potěšit všechny
obdivovatele José Guadelup Posady, magického realismu a poeovsky laděných
příběhů.

Po rozsáhlém úvodu do historie žánru (za nímž stojí, stejně jako za
sestavou celého výboru, jedna z předních odbornic na romanistiku a
hispánskou literaturu) následuje série více než padesáti „broušených
krystalů“, která představuje čtyřicet sedm jihoamerických spisovatelů.
Vedle známějších z nich i jména u nás nikdy nevydaná. Vývoj
fantastické povídky je mapován chronologicky od konce devatenáctého
století až po sedmdesátá léta století dvacátého. Dějový obsah je
v povídkách zkoncentrován na rozsah asi tří stránek, což samo o sobě
navádí spíše k četbě na etapy (takže pětapadesátkrát po
lžičkách).

Největším rozkvětem moderního hispánského románu byl magický
realismus. Krátký fiktivní příběh s iracionální a nadpřirozenou
složkou má ze své podstaty k magickému realismu velmi blízko. Především
kontrast reálného s nadpřirozeným a iracionální prvek jako varovnou
předtuchou blížící se pohromy.

Celý žánr začíná samostatně fungovat s vlnou romantismu, která do
latinské Ameriky dorazila opožděně, o to více zde však toto myšlenkové
hnutí zdomácnělo. Místní podmínky v něm zanechaly osobitý otisk.
Souběžně s evropskými trendy „černého románu“ byla tehdy gotická
novela nemyslitelná bez nadpřirozeného jevu či prvků okultismu. Odrážela
dobový rozkol mezi atavistickým, bigotně náboženským a
vědecko-pozitivistickým náhledem na svět. Většina příběhů v sobě tak
různými způsoby staví tajemno a módní spiritismus vedle tehdy nových
výdobytků přírodních věd.

Fenomén hypnózy byl tak
kupříkladu plynule nahrazen psychoanalýzou na přelomu 20. století a
v jeho druhé polovině zase kvantová fyzika odhalila nové uchopení
takzvané „objektivní skutečnosti“.

Literární romantismus byl také poznamenán krvavostí místních dějin,
nezřídka tak propaguje anarchistické a socialistické ideje v měnících se
diktaturách. Imaginární a snové prvky v duchu klasické romantické školy
se tak často prolínají s prvky hrdinského boje za národní identitu a
demokracii a víry v hojivou sílu pokroku.

Povídky v souboru zastupují téměř všechna charakteristická témata a
specifika iberoamerické kultury od předkolumbovských dob až po
současnost.

Uroboros, had požírající sám sebe, je vhodným symbolem pro nekonečný
koloběh zrození a smrti v těžkých podmínkách tropického klimatu.
V prostředí, kde zánik jednoho organismu je víc než kde jinde podmínkou
pro zrození nového, připomíná tento nelítostný proces neustále se
opakující dèja-vu. Tato smyčka je skrytá v podvědomí každého z nás
společně s jedinou jistotou nevyhnutelné pomíjivosti „všeho“(?).

…. A po sto letech přijde potopa.

Ukázka:

Byl to zvláštní sen-bdění a smrt-život. Mé tělo bylo těžší
než olovo, alespoň chvílemi, neboť jindy jsem je, kromě hlavy, která si
zachovávala svoji vnímavost, vůbec necítil. Zdálo se mi, že jsem v této
situaci strávil mnoho dní a černé pilulky dál vstupovali mými ústy a
jakoby sjížděly po spádu a usazovaly se dole, aby všechno měnily
v černotu a prsť. Hlava cítila a věděla, že patří k hliněnému tělu
obývanému žížalami a brouky a provrtanému chodbami, kterými lezli
mravenci. Tělo ovšem zažívalo jisté teplo a jistý příjemný pocit
z toho, že je z hlíny a že je čím dál tím dutější. Tak to bylo, a,
zvláštní věc, má hlava zůstala neporušená a živená z hlíny jako
rostlina.
(povídka Být prach)

Had, který se kouše do ocasu (výbor
hispanoamerických fantastických povídek, sestavila Eva Lukavská), Host, Brno, 2008.