Eva Kantůrková – Tati!

V rozhovorech otců a dcer jsou zřejmě
určité hranice, které by neměly být překračovány. Tak například
vyprávět si do nejmenších detailů o svých partnerech se zdá
přinejmenším nevhodné. Kniha Evy Kantůrkové Tati! ale přináší
rozhovor mezi otcem a již dospělou dcerou, který je velmi otevřený a
upřímný a odhaluje spletité nitky mezilidských vztahů a schopnosti žít a
milovat.

Otec a dcera se spolu setkají po
mnoha letech, neboť v důsledku jedné dávné neshody nebyli v kontaktu.
Zvídavá dospělá dcera chce zjistit vše o své babičce, která svému
synovi onikala a oblékala se v duchu doznívající secese. Zajímají ji ale
i další osoby – její maminka a všechny ženy, které její otec za svůj
život poznal, a také i samotný „zploditel“, jak se sám nazývá.
V neposlední řadě chce znát okolnosti svého početí a narození, protože
si není jistá, do jaké míry byla chtěným dítětem. Nebojí se odsoudit
otcovo sukničkářství, častovat ho jemnými nadávkami a urážkami za jeho
pokrytectví a rozmazlenost ani se vyptávat, jestli měla její matka při
milování otevřené oči. Otec chce zase slyšet o dceřiných mužích,
především o jejím druhém manželovi, kterého nepoznal. Velké podrobnosti
v intimní oblasti své dcery se však – na rozdíl od ní – brání
slyšet.

Celá kniha je dlouhým dialogem psaným bez uvozovacích vět. Snad jedině
členění na kapitoly vypovídá o tom, že dialog není zcela souvislý a
nepřerušovaný, ale že má více proudů, přestože na sebe obsahově
navazují. Není tu nic, co by rušilo dojem, že jsme tomuto rozhovoru opravdu
přítomni. Čtenář se někdy až ztrácí, pokud repliky nemají jasně
určeného mluvčího, např. prostřednictvím příslušného tvaru slovesa
v minulém čase.

Jména otce ani dcery neznáme. Dozvíme se o nich pouze
tolik, kolik toho vyplyne mezi řádky z jejich rozhovoru. Pocházejí
z intelektuálního prostředí, oba dva hrají na klavír, oba píší.
Poslední zmiňovaná charakteristika čtenářům může napovědět, že by
postavy snad mohly být inspirovány samotnou autorkou a jejím otcem, který
byl novinář. Matka Kantůrkové byla také spisovatelka, zatímco matka dcery
v knize je výtvarnicí.

Autorka se prostřednictvím příběhů rodiny dotýká i některých
historických souvislostí – otec vypráví o své kamarádce z dětství,
se kterou ho pojilo blízké přátelství, přestože byli oba z velmi
odlišných sociálních vrstev a okolí jejich přátelství trpělo jen proto,
že byli ještě malými dětmi. Dcera vypráví o své dětské lásce –
o chlapci, který se vyhýbal veřejným prostranstvím a kterého poznala na
letní dovolené s babičkou. Až později pochopila, proč chlapec nosil na
košili připnutou žlutou hvězdu.

Smutný, rozzlobený, ale i něžný rozhovor uzavírá zajímavá pointa,
jež vysvětlí všechny nejasnosti, které snad mohly v průběhu četby
vzniknout. Přestože životní příběhy otce a dcery jsou často
nešťastné, jak už lidské životy bývají, vyznívá tato kniha nejen
melancholicky, ale také docela optimisticky.

Ukázka:

„To ani nevíš! Několik dní jsem tě pak ještě hledal. Plížil
jsem se v noci do tvého pokoje. Nevěřil jsem, že bys mě mohla po jedné
hloupé scéně opustit. Když jsme se konečně setkali. Když jsme konečně
mohli žít vedle sebe. Když jsem měl konečně možnost starat se o tebe.
Když jsem pro to získal i svou rodinu. Oblomil tvou matku. Byl jsem zoufalý.
Nerozuměl jsem tomu. Měl jsem tě za vyzrálejší. Nečekal jsem, že bys
mohla tak vážně brát pouhá slova. Získaná slova! Vyčítal jsem si, že
jsem uraženě odešel a vážně si s tebou nepromluvil.“

„Nešlo o slova, můj hloupý tatínku. Vykřikovala jsem ta, která
se sama nabídla. Která jsem o tobě slýchala. Od matky. Od babičky. Od
jejich příbuzných. A která vlastně ani nevyjadřovala, co v tu chvíli
vyjádřit měla. Co ale vyjadřoval ten brekot. Taky jsem byla zoufalá. Přes
slova bych se přenesla. Ale ten brekot jsi neutišil.“

Eva Kantůrková, Tati!, Dauphin, Praha, 2010.

Foto: cs.wikipedia.org