Erlend Loe – Tiché dny v Mixing Part

Norský spisovatel
Erlend Loe je zejména díky svému druhému románu Naivní. Super
z roku 1996 velmi dobře znám nejen doma, ale i za hranicemi. V českém
překladu vyšly kromě tohoto knižního hitu také romány Fakta
o Finsku a Doppler a dětská kniha Ryba. Nyní
přichází téměř experimentální dílo, které na hranici mezi románem a
divadelní hrou zkoumá krizi jednoho manželství.

Tiché dny v Mixing Part jsou z velké části tvořeny prostým
„záznamem“ rozhovorů či hádek jednoho manželského páru – Nina
Telemannová je třiačtyřicetiletá učitelka norštiny, „krátkozraká.
Skla brýlí silná čtyři centimetry. Vlastně ne. Jeden centimetr. Ale i to
je dost.“ A její manžel Bror Telemann je o rok mladší dramaturg
Národního divadla, který sní o tom, že jednoho dne napíše divadelní
kus, který všechny dokonale usadí. „Zrak výtečný. Problémy
s alkoholem? Nee. Ani ne.“

I Tiché dny v Mixing Part,
přes svoji neobvyklost, nesou základní znaky Loeho rukopisu. Humor často
pramení z úplně běžných situací, podaných ještě banálněji, kniha se
nezatěžuje žádnými hlubokými úvahami, a přesto se jí často daří
postihnout problém přímo v jeho nahotě. Loe dále pokračuje v tradici
mužských hrdinů, kteří jsou přibližně stejně staří jako on sám.

I tentokrát Loe dost znejasňuje hranici mezi normálním a šíleným,
skoro jako by chtěl naznačit, že kdo si v dnešním světě myslí, že je
normální, je ještě větší blázen než ten, kdo si nic takového ani
nesnaží namlouvat.

Problém s Tichými dny v Mixing Part je ten, že se sice čtou
dobře, občas jsou až nepříjemně přesné, jak je u Loeho zvykem –
vtipných momentů se sice pár najde, ale nějak to prostě nestačí. Není
jich dost na to, abychom měli po přečtení pocit, že jsme se vážně dobře
pobavili. A těch nepříjemně přesných pasáží zase není tolik, aby nás
kniha lákala k opakovanému pročítání.

Možná šlo Loemu tak jako Telemannovi o to, aby zachytil život jako
divadlo. V jeho opravdovosti a jakési zvrácené krutosti. Odkrýt ho až na
dřeň a bez příkras ho ukázat všem. Jenže v tomto ohledu jsou potom
Tiché dny v Mixing Part spíš jen krokem na cestě.

Celkově zanechává tento
román jakýsi nejasný dojem. Ani vyložené zklamání, ale ani nadšení.
Bohužel je tak jako u Fakt o Finsku nutno konstatovat, že Loe
s laťkou, kterou si románem Naivní. Super nasadil, zatím marně
bojuje. Není pochyb o tom, že umí psát živě a s vtipem, ale
v jednoduchosti děje a pointy by možná neměl zacházet tak daleko jako
v jednoduchosti použitých jazykových prostředků.

V tuto chvíli nezbývá než doufat, že tento lehce experimentální krok
musel jednačtyřicetiletý Nor učinit, a z Tichých dnů v Mixing
Part se stane jakási nezbytná příprava na další skvělé dílo.
Každopádně je zajímavé a užitečné sledovat díky českým překladům
téměř kompletní vývoj jedné z nejvýznamnějších postav současné
norské literatury. I díky tomu si tato kniha své vydání zasloužila.

Ukázka:

Dobrou noc.
Dobrou.
Hele?
Co?
Vím, že je to nadmíru intimní a že o tom nemluvíme, ale nemohl bys mi
vyprávět nějakou svoji sexuální fantazii?
Nee.
Jo.
Myslíš jako teď?
Ano.
Ne.
Ale já nechci.
Připadá ti to trapné?
Ne, trapné zrovna ne, ale…
No tak.
Nemám žádné.
Co?
Nemám žádné sexuální fantazie.
Všichni je mají.
Já ne.
Jasně že jo.
Ne.
Dřív jsi je míval.
Dřív ano.
A teď už je nemáš?
Ne.
Na co teda myslíš?
Nevím. Na všechno možné. Na divadlo. V podstatě myslím nejvíc na
divadlo.

Erlend Loe, Tiché dny v Mixing Part, Vakát, Brno, 2010, překlad Kateřina
Krištůfková.

Související:
Erlend
Loe – Fakta o Finsku