Erlend Loe – Fakta o Finsku

Na první pohled se hrdinové
románů norského spisovatele Erlenda Loeho mohou zdát lehce vyšinutí až
nenormální. Jeden po neškodném pádu z kola usoudí, že nemůže dál
žít stejným způsobem, a „odstěhuje“ se do lesa, další prodělává
podobnou existenciální krizi, ale řeší ji sepisováním různých seznamů
a obdivováním Alanis Morissette a hlavní postava románu Fakta
o Finsku se pro změnu bojí vody. Jenže při bližším pohledu je čím
dál tím jasnější, že se za těmito „ujetými“ a s nadsázkou a se
zvláštním humorem podanými příběhy skrývají až bolestně reálné
osoby. Osoby, které se bojí osamělosti a v této době si připadají
ztraceně.

Tato reálnost a univerzálnost je
v případě knihy Fakta o Finsku zdůrazněna tím, že hlavní
hrdina, který zároveň funguje jako vypravěč, čtenářům celou dobu
neprozradí, jak se jmenuje. (Říkejme mu pro zjednodušení Njál – toto
jméno si dá, aby udělal dojem na zmateného pubertálního bratra své
přítelkyně.) O to snáze se s ním můžeme identifikovat, zejména ve
chvílích, kdy si to, co si obvykle drží od těla a co potlačuje, přece jen
připustí. „Tohohle se bojím úplně ze všeho nejvíc, že jsem
otupělý, že jsem osamělý, že budu navždycky osamělý, protože být
osamělý je strašné, sám, pořád sám, toho se bojím, ale říkám si, že
jsem se s tím smířil, jenže to není pravda, je to lež, další lež,
k čertu se lží a k čertu i s osamělostí, když už jsem
v tom.“

Njál je inteligentní, vzdělaný, podle všeho je i vcelku morální a má
příjemnou povahu. Přesto, nebo právě proto, je pro něj tak těžké žít
v tomto neosobním a chladném světě šťastný život. Práci (psaní
brožur) dělá jen pro peníze, „prostituuju se pro Finsko“, jak
sám uznává. Ale snaží se v ní být nejlepší, „my všichni chceme
být nejlepší, chceme vynikat a být pilní.“ Snaží se žít
spořádaný život. Není se sebou sice zcela spokojený, „proboha,
kdybych tak byl duchaplný, jenže to já nejsem, nikdy jsem ani nebyl, ne když
jsem pohromadě s jinými lidmi, když jsem sám, jsem duchaplný
ohromně“, ale na druhou stranu si ani nestěžuje.

Vlastně jediné, co ho významně trápí, je voda. Ta je ústředním
motivem celého románu. A přestože Njál většinou mluví o skutečné
vodě, je jasné, že mu vadí hlavně její plynutí v metaforickém smyslu.
Sice se bojí osamělosti, ale možná ještě víc se bojí změny. Když ale
potká Sestru (i v jejím případě je pravé jméno před čtenáři
zamlčeno), přece jen se běhu událostí trochu podvolí a zjišťuje, že
může koneckonců vždy zadržet dech. „Je třeba zadržet dech, protože
když zadržíme dech, voda nám nemůže ublížit, to se pak stáhne zpátky,
a četl jsem, že kdyby miliarda Číňanů začala najednou skákat, vychýlila
by se Země ze své dráhy, ale co kdyby stejná miliarda
zadržela dech?“

Stejně jako voda plyne
i vyprávění. Loe používá zvláštní druh proudu vědomí, ve kterém se
mísí myšlenky a promluvy, někdy dokonce v rámci jedné věty. Tento proud
čtenáře vtahuje, věty jsou většinou poměrně dlouhé, některé i půl
stránky, ale přesto je tempo knihy nesmírně vysoké. I dlouhé věty totiž
plynou přirozeně s během Njálových myšlenek, mnohokrát se v nich
opakuje prakticky totéž, jak Njál obrací stejnou věc dokola, aby ji mohl
promyslet z různých úhlů pohledu. Náhlé přechody k pasážím
s krátkými větami působí někdy až groteskně: „Říkáte to všem?
ptám se. Říkáte všem, aby jezdili opatrně? Vrtí hlavou. Jen několika
málo, odpovídá. Skoro nikomu. Jen nepatrnému počtu. Ale mně jste řekla,
abych jel opatrně? Ano. Udělala to a pamatuje si to. Dramatické. Tohle je
dramatické.“

Loe umí s odzbrojující lehkostí a vtipem psát o těch
nejzávažnějších tématech. Fakta o Finsku mají spád, nenudí a
i přes mrazivé postřehy o lidské osamělosti nakonec spíš potěší a
pohladí. Na závěr už jen poznámku k celkovému hodnocení: tato kniha by
si možná sama o sobě zasloužila i o deset procent více, ale ze
srovnání s Loeho nejslavnějším románem Naivní. Super vychází
přece jen jako poražená.

Ukázka:

Pracuju tak trochu podobně jako jiní mediální pracovníci. Činím
volbu jménem jiných. Rediguju chaos zčásti nesouvisejících informací a
vařím z nich srozumitelné a přitažlivé vyprávění. V tomhle případě
vytvářím vyprávění o Finsku a je třeba neklást příliš důrazu na to,
že je tam tolik vody, je nás mnoho, ve kterých voda vyvolává nevolnost,
protože ji nelze zastavit, mění, aniž by se sama měnila, jako čas, voda a
čas, k čertu s nimi, ostatně, ale je třeba je zmínit, v každém
případě vodu, čas není třeba nijak zvlášť zmiňovat, pokud jde
o Finsko, ale vodu ano, jinak to bude nápadné, a teď už je zmíněná, en
passant, tvářil jsem se jakoby nic a zmínil jsem ji, takže je zmíněná a
za chvíli bude možná zapomenutá. Nejdůležitější ze všeho právě teď
je, abych se úplně vyhnul zmínce o filmu Vodní svět.

Erlend Loe, Fakta o Finsku, Vakát, Brno, 2009, překlad Kateřina
Krištůfková.