Ukažte mi jinou zemi, kde lidé tak zaníceně civí na pohádky. Podívejte se na to šílenství, které probíhá na obrazovkách všech televizí v době mezi Vánocemi a Silvestrem! My pohádky milujeme! Pokud je vypráví archetyp bělovousého dědouše, nevíme, čí jsme! Se znalostí této věci uměl pracovat už Masaryk a později i český Hemingway Honza Werich! Ano, odtud pramení jejich popularita! Všiml si toho i jeden Američan jménem Robert Fulghum, který zavětřil úrodnou půdu a díky tomu u nás už roky patří k nejlépe prodávaným autorům. Vyšla mu knížka Co jsem to proboha udělal?
Po pětidílném románu na pokračování s názvem Třetí přání se americký spisovatel Robert Fulghum vrací k formátu malých postřehových knížek, kterými si získal srdce českých čtenářů. Po českých luzích a hájích nechodí snad nikdo, kdo by neznal jeho největší pecky jako Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce nebo Už hořela, když jsem si do ní lehal. Jsou to knížky obsahově velmi vřelé, nekonfliktní a navíc nepostrádají tu nejdůležitější ingredienci – humor. Laskavý humor. Přesně ten druh humoru, pro který je průměrný Čech buď schopen zabíjet, nebo vystát několikahodinovou frontu na lístek na film Kolja. Asi je to v pořádku.
Knížečka Co jsem to proboha udělal? splňuje bezezbytku přesně to, co od Roberta Fulghuma očekáváme. Rámec titulu tentokrát tvoří tří místa v různých koutech naší planety, kde autor tráví jednotlivé úseky roku. Je to řecký ostrov Kréta, městečko Moab v americkém státě Utah a v neposlední řadě Seattle. Dědouš Fulghum si nás posadí na kolínko, a zatímco nám poutavě a vtipně vypráví, hladí nás po vláscích. A my, s dokořán otevřenýma očima, předeme a vrníme blahem. Jako už tolikrát předtím nám reprodukuje každodenní události, ze kterých vždy vyvodí nějakou tu zkušenost. Je předvídatelná a dá se shrnout do jediné věty „Nehledě na to, v jakých se nacházíš s****ách, raduj se z maličkostí, protože život stojí za to, aby byl žit!” Autor se rád rozplývá, a to nad čímkoliv. Někdy je sám jako dítě, které poprvé uzřelo motýla a beží za ním s rozpřáhnutýma rukama třeba až na kraj utažské rokle. Má to smysl? Myslím, že ano. Fulghum sám trochu alibisticky přiznává, že nejen neumí, ale ani nemá ambice přiblížit se “velké” literatuře. Chce dávat naději. I přes ošidnost laskavého humorování nesklouzává k brakovitosti. Umí se sladkostmi, které podává, dobře zacházet, a tak šetří naše zuby. Co jsem to proboha udělal? neurazí a potěší. To myslím stačí.
Napsat komentář