David Nicholls – Jeden den

„Em a Dex, Dex a Em, my
dva.“ Touto kratičkou citací z knihy by se ve stručnosti dal shrnout
děj působivého románu Davida Nichollse s názvem Jeden den.
Vypráví o tom, jak jediný den dokáže ovlivnit dalších dvacet let života
dvou lidí, ale i o tom, jak se mladické ideály mění ve všední život,
aby se ve zralém věku přihlásily o slovo a došly naplnění – třebaže
v jiné formě; o tom, že promarněné šance se už nikdy nevrátí, o tom,
že opravdové přátelství dokáže překonat i zdánlivě nepřekonatelné;
i o tom, že když je člověk konečně upřímný k sobě i druhým,
dosáhne toho, po čem celý život toužil. Tedy – možná.

Propracovaný román Davida Nichollse zachycuje dvě dekády života dvou
lidí, muže a ženy. Je to román velmi překvapivý a hlavně nadmíru
působivý – přestože byste to na začátku vůbec nečekali. Zpočátku na
vás možná bude kniha působit jako dobře napsaný, avšak zcela obyčejný
příběh s tuctovou a trochu otřepanou zápletkou. Ústřední dvojice se
potkává a míjí a zase potkává a zase míjí – ale co dál?

Ovšem než si stačíte všimnout,
příběh dvou mladých a postupně vyzrávajících lidí, kteří se životem
různě protloukají, hledají svou cestu, bolestně opouštějí své ideály a
vzdávají se cílů, zjišťují, že životní cesta skutečně není
čtyřproudá dálnice, na které můžete jet sto šedesátkou, ale mnohdy jde
o pěšinku tak klikatou a neprostupnou, že si na ní cestu musíte klestit,
vás naprosto pohltí. Proč? Protože je to tak neuvěřitelně uvěřitelné,
že máte pocit, jako by ani nešlo o fikci, ale vlastně o příběh kohokoli
z nás, o příběh blízkých přátel, s nimiž sdílíte životní radosti
a strasti, o příběh vás samých.

Emma Morleyová a Dexter Meyhew se spolu potkávají v den ukončení
školy. Emma – zajímavá intelektuálka a sečtělá studentka pohlcená
vizí změnit svět a dokázat něco, za co by na sebe byla pyšná, Dexter –
pohledný sukničkář pocházející z dobře situované rodiny, nijak extra
chytrý, ale dost inteligentní na to, aby věděl, co potřebuje udělat, aby
byl jeho život stále bezstarostný. Jeden společný den, jedna společná
noc. Ačkoli se k sobě na první pohled nehodí, ze svého života si už
nezmizí. Ačkoli jsou každý úplně jiný, spojuje je nerozdělitelné pouto.
Ačkoli každý má našlápnuto v životě úplně jinam a věci řeší
rozdílným způsobem, oba zažívají vzestupy i bolestivé pády. A ačkoli
se třeba několik let nevidí, není dne, kdy by o sobě nevěděli a
navzájem na sebe nemysleli. Jak tohle skončí?

Ve skutečnosti vlastně nejde až tak o samotný příběh, čím si vás
Jeden den podmaní. To, čím si vás román získá, je způsob,
jakým Nicholls dokáže tento příběh sdělovat. Jeho vypravěčské
schopnosti jsou totiž skvělé a zvolené vypravěčské postupy jednoduché,
nápadité a velmi účinné. Nicholls se nesnaží o virtuozitu a šokující
dějové zvraty. Celý román plyne rozvláčně – tak, jako plyne skutečný
život – postavy postupně dozrávají, mění se, ale čtenář se přesto
nenudí. Nic není zbytečně omíláno, jednotlivé kapitoly na sebe dokonce
mnohdy přímo nenavazují, ale v čase se posouváme skokem, takže postavy
opouštíme v určité situaci, na životní křižovatce, před důležitými
rozhodnutími nebo po velkých změnách, ale další střípek jejich osudů se
před námi otevře až mnohem později. Tím si ovšem Nicholls zajišťuje
čtenářovu naprostou pozornost – abychom udrželi nit, musíme v této
chvíli číst velmi pozorně a o knize přemýšlet, vzpomínat na předešlé
události, spojovat je s následným vývojem, rušit své představy o tom,
jak jsme si mysleli, že se situace vyvine, čímž nás pak příběh o to
více vtahuje. Jak prosté!

Pokud Nicholls celý příběh, čítající
více jak 400 stran textu, někam směřoval, pak jistě k velké konečné
pointě. Poté, co je již příběh uzavřen, vrací jej Nicholls na úplný
začátek. Ocitáme se tedy v místě, odkud jsme vyšli, a najednou si díky
tomu uvědomujeme tu obrovskou změnu, jíž Emma a Dexter (a my spolu s nimi)
prošli a která se zpětně zdá tak neskutečná. Prohlíželi jste si někdy
fotky z dětství či mládí, dívali jste se na své minulé já –
najednou tak vzdálené a cizí, neboť mu chybějí vaše současné
zkušenosti – a ptali jste se nevěřícně a s notnou dávkou až
rozpačité melancholie sami sebe: „Jsem tohle opravdu já?“ Pokud ano, ten
pocit důvěrně znáte. A Nicholls jej dokáže naprosto bez varování
vyvolat, takže vás, nepřipravené, hluboce zasáhne. A pokud vám v té
chvíli na mysli nevytanou vaše vlastní tísnivé vzpomínky na promarněné
šance a palčivě sžíravý pocit, že prostě musíte se svým životem něco
udělat, jinak může být pozdě, pokud se ve vás nezačne po troškách
sbírat odvaha k jakékoli alespoň maličké změně, pak jste nic
nepochopili…

Ukázka:

Znovu vykročila na jih směrem k návrší The Mound. „Žij každý
den, jako by to měl být tvůj poslední,“ zněla obvyklá rada, ale po
pravdě řečeno, kdo by na to měl energii? Co když zrovna prší nebo na
člověka něco leze? Nebylo to dost praktické. Mnohem lepší je se prostě
snažit se žít co nejlíp, odvážně a nebojácně a třeba i něco změnit.
Ne snad celý svět, ale aspoň ten kousek kolem sebe. Vyrazit do světa se
svým nadšením a elektrickým psacím strojem a dát se tvrdě do práce na…
na něčem. Měnit lidské životy prostřednictvím umění, například.
Hýčkat si přátele, držet se svých zásad, žít vášnivě a naplno a
dobře. Zažívat nové věci. Milovat a být milována, jestli to bude
možné.
Tak zněla její všeobecná teorie, i když s jejím převáděním do praxe
začala víc než nešťastně. Jako by se nechumelilo, se rozloučila
s někým, kdo se jí vážně líbil, s prvním klukem, na kterém jí
doopravdy záleželo, a teď aby se smířila s tím, že už ho nejspíš
nikdy neuvidí. Nemá jeho telefon ani adresu, a i kdyby měla, k čemu by to
bylo? On si jí o číslo také neřekl a ona měla tolik hrdosti, že by mu
nikdy nenechávala nevyžádané vzkazy, další zamilovaná slečna s unylým
pohledem. Poslední, co mu řekla, bylo, ať se má v životě hezky, To se
vážně nemohla zmoct na něco lepšího?
Šla dál. Už se před ní začínal vynořovat hrad, když za sebou uslyšela
kroky, hlasité pleskání luxusních podrážek o chodník, a usmívala se
ještě dřív, než zaslechla svoje jméno a otočila se, protože věděla,
že to bude on.

David Nicholls, Jeden den, Argo, Praha, 2011, překlad Dominika
Křesťanová.