Ve dvacátém století vznikla početná skupina románů, které různými způsoby využívaly mytologii. Laurent Quintreau se při psaní Hrubé marže výrazně inspiroval Božskou komedií Dante Alighieriho. Dílo mu posloužilo především jako předobraz pro zpracování formy a aktualizaci tradičních lidských vlastností. Chamtivost, pýcha, lakomství či smilstvo se tu odhalují v přelétavých myslích jedenácti manažerů na poradě reklamní agentury. Realistický popis je v novele bez výjimky nahrazen vnitřním monologem.
Formální zpracování Hrubé marže působí téměř despoticky. Novela je rozčleněna do jedenácti kapitol a tří částí. Každý z účastníků pracovní schůze má tedy vyčleněnu jednu kapitolu. Názvy částí odpovídají stěžejním prostorům Božské komedie, tedy Peklo, Očistec a Ráj. Pro zpracování podvědomí postav využil autor metodu vnitřního monologu. Kapitoly tvoří vždy jediná věta s třemi tečkami na začátku i konci.
Quintreau je evidentně literárně velmi vzdělaný autor. Z Hrubé marže přímo sálá promyšlenost. Působí dojmem, jako by autor své dílo dopředu narýsoval a teprve poté zaplnil výkres slovy. Jeho metoda v sobě ovšem skrývá několik výrazných nedostatků.
Především forma zvítězila nade vším ostatním. Jednotlivé vnitřní monology jsou natolik svázané dominantní vlastností, kterou mají zastupovat, že se z nich zcela vytrácí lehkost a plynulost. Nejvýrazněji je tento nedostatek patrný ve vnitřním monologu Alighieriho, postavy s všeříkajícím jménem. Alighieri má představovat jediného z účastníků schůze, který se nachází v ráji. Tuto kapitolu bych se nebál nazvat nekonečným trapasem. Autor zřejmě svým prstům tak vehementně připomínal, že vše v Alighierim musí být všelidské, humanistické a rajské, až z toho vznikl paskvil na úrovni středoškolské parodie. „…to je nádhera, být tady, naživu, mezi svými bližními, nebe je dneska tak krásné a já se cítím tak lehký, stejně lehký jako letní vánek nad Akropolí…“
Literární vzdělání zkrátka autora srazilo do kolen. Omámení dantovskou inspirací znemožňuje smysluplnou realizaci druhého autorova záměru – využití populární modernistické metody. Podvědomí, jak jej zpracoval Joyce v postavě Molly Bloomové, je neurčité, překotné, čtenářsky náročné. Quintreau ale napsal knihu, která nemá být pro čtenáře oříškem, a proto neuspěl.
Snaha zapsat vnitřní monolog prostřednictvím jedné neohraničené věty zlákala autora k marketingově přitažlivému formálnímu prvku: neohraničená věta tvoří celou kapitolu. Stěžejním principem novely je ale prolnutí dvou realit – pracovní schůze a myšlenkového světa postav –, které se jen nepatrně prolínají. Postavy tak sice uvažují nad osobními problémy, vycházejícími z jejich předepsaných „dantovských“ vlastností, zároveň ale reflektují děje odehrávající se na schůzi. Popisy reality schůze jsou však dosti realistické.
Jelikož se ale autor nedokázal odpoutat od předkreslené formy, musí tyto popisy zařadit do vnitřního monologu, kde působí velmi nepatřičně. Vnitřní monolog navíc často připomíná spíše vyprávění kamarádovi v restauraci: „…Stoeffer se teda umí tvářit, vypadá jako naštvanej buldok, jo, to sedí, starej nakrklej nadrženej buldok, babčina sousedka jednoho měla, věčně slintal a věšel se nám na nohy vždycky, když jsme k nim přišli…“ Skutečně si takto v podvědomí vyprávíte historky, které jste sami prožili?
Celá obtíž spočívá ve zjevném Quintreauově tvůrčím dilematu. Lákají ho modernistické postupy, ale zároveň chce psát střední proud. Vznikl tak text čtivý, přístupný, ale po hříchu nudný a nedůvěryhodný. Ve spojení s nepříliš jazykově zvládnutým překladem tak vznikla nezáživná popová agitka proti manažerům velkých firem.
Ukázka:
…Rorty je přece jenom svině, vloží se do toho Stoeffer, naprosto souhlasí s Françoise, Christiane svou práci – za kterou je navíc špatně placená – zastává víc než uspokojivě, je tady od toho, aby zvedala telefony, ne aby se producírovala po přehlídkovém molu, de Vals okamžitě zasahuje, rád by se s nimi podělil o své zkušenosti, nasadí falešně uvolněný tón a zcela objektivně nás ujistí, že jeho osobně před necelými čtyřmi měsíci, když tady v podniku absolvoval přijímací pohovor, pohled na tu obrovskou ženu s náměsíčním pohledem opravdu zaskočil…
Laurent Quintreau, Hrubá marže, Odeon, Praha, 2008, překlad Zdeněk Rucki.
Napsat komentář