Dalibor Veselý – Architektura ve věku rozdělené reprezentace: problém tvořivosti ve stínu produkce

Je-li v popředí vašeho zájmu
moderní architektura a toužíte-li proniknout hlouběji k pochopení
současného stavu na tomto poli stejně jako na poli urbanismu, je právě pro
vás určena následující publikace. Také za ni její autor obdržel cenu
Královského institutu britských architektů (RIBA). Jen je třeba upozornit,
že pro svou náročnost se kniha nehodí jako oddechové čtení na
dovolenou.

V loňském roce jsme se dočkali překladu knihy významného teoretika
moderní architektury českého původu prof. Dalibora Veselého (*1934).
Dalibor Veselý v roce 1968 emigroval a svým fenomenologickým a
heideggerovským přístupem k architektuře se úspěšně prosadil na
mezinárodní scéně. U nás příliš znám není (jen pro srovnání:
v anglické verzi wikipedie je o Daliboru Veselém napsán rozsáhlý
článek, kdežto v české ani řádek). V současné době je emeritním
profesorem postgraduálních studií na katedře architektury a členem Emmanuel
College na univerzitě v Cambridgi.

Kniha tematicky leží na pomezí architektury a filosofie. Autorův pohled
je silně ovlivněn Janem Patočkou a fenomenologickým přístupem vnímání
světa. Hlavním tématem je rozdělená reprezentace – fenomén přítomný
nejen v moderní architektuře, ale i v urbanismu a obecně v pojímání
veřejného prostoru. Autor tvrdí, že tvorba architektury se přibližuje
spíše technické produkci tak, jak ji umožňuje technický vývoj, zatímco
lidský život je relativně neměnný. Stejně tak v tvorbě veřejného
prostoru a urbanismu často chybí ucelená koncepce, která by brala na zřetel
lidské měřítko a dbala na harmoničnost celku.

Počátky tohoto rozštěpení nachází autor již v pozdním středověku.
Tehdy se změnilo vnímání prostoru: struktura daná světlem byla nahrazena
chápáním prostoru na základě pravidel perspektivy. Období renesance
znamenalo rozvoj a rozšíření tohoto pojetí životního prostředí.
K dalšímu odklonu od tvorby architektury jako symbolu reprezentujícího
kosmický řád dochází s příchodem osvícenství, plně pak od
18. století, kdy jednoznačně víra v matematickou povahu uspořádání
světa převládla nad teocentrismem – světonázorem pokládajícím Boha za
základ světa.

„Není obtížné ukázat, že karteziánské uvažování má svůj
původ ve vývoji perspektivy, kdy reprezentace začala být tak silně
ztotožňována s podstatou vidění, že pak již bylo snadné zaměnit jedno
za druhé.“ Veselý přitom dokládá, že prvotní pohnutky
k perspektivnímu zobrazení skutečnosti zdaleka nebyly vědecké, ale ryze
náboženské, kulturní a společenské – ostatně stejně jako při vzniku
všech technických oborů.

Autor naznačuje, jak se architekti
jednotlivých období s geometrizací prostoru vypořádávali. Např. G.
Gustini, Dietzenhoferové, L. v. Hildebrandt, J. B. Santini a někteří další
stavitelé barokního období prokázali ve svých stavbách schopnost syntézy
matematicko-geometrických poznatků se symbolismem. „Proces symbolizace
úzce sleduje strukturu fenomenální reality, a proto je s ní také
spojen.“ Kosmický předobraz řádu byl posléze nahrazen modelem
historickým, vertikální artikulace světa se podřídila artikulaci
horizontální. Objevily se snahy vytvořit dokonalý styl a architektura se
jevila jako ideální nástroj autonomie, ovládání a kontroly.

Veselý dále dokazuje, že ani estetika nemůže hrát roli opozice vůči
vědě a technice, neboť má tytéž vědecké základy, a že právě
z jejich spojení vznikla moderní architektura. Taková tvorba má pouze
formální obsah. Transcendentní významy pak nemusí být ve stavbě vůbec
obsaženy, protože lidský mozek dokáže abstraktní formy obdařit zdáním
symbolického významu. „Moderna je pouze krokem k mnohem
radikálnější formě historismu.“

Upozorňuje i na to, jak způsob vědeckého myšlení ovlivňuje
urbanismus: města jsou souhrnem mnoha nesourodých, do sebe uzavřených
systémů (telegrafní sítě, veřejná doprava, kanalizační systémy,
korporace atd.). Výsledkem je chaos, fragmentace prostoru. Náznaky, jak
řešit tyto problémy, nachází v principech umění i v umění
samotném — kubismu, surrealismu, kolážích. Tyto směry pracují
s nahodilostí a fragmenty, a proto by mohly být inspirativní při
spojování nesourodých prvků do kompaktně působících celků.

Dále autor prosazuje tzv. novou poetiku
architektury: při koncipování návrhu využívat typické situace
charakteristické pro jednotlivé druhy staveb, a to po obsahové i strukturní
stránce. I nearchitektonické disciplíny jako divadlo, malířství,
literatura nebo poezie by mohly specifickým způsobem přispět k artikulaci
obsahové dimenze prostoru.

Autor je ve svých historických exkurzech velmi důsledný, čerpá a cituje
z nepřeberného množství materiálu (výčet citovaných děl zabírá
20 stran). V knize nenajdeme slabé místo – je přehledně a logicky
uspořádána, nechybí rozsáhlý poznámkový aparát a velké množství
doprovodného obrazového materiálu. Kniha má vysoké filosofické ambice a
osloví nejen historiky umění a architekty, nýbrž i estetiky, filosofy,
literární vědce a vůbec všechny přemýšlivé lidi.

Ukázka:

Brzy se ukázalo, že symbolem doby se nestala architektura, ale
technika. To, že architektura byla tak přístupná technické interpretaci,
souviselo s celkovou technizací každodenní skutečnosti s novým stupněm
organizovanosti práce, administrativy i domácího života. Dosažená
úroveň formalizace se odráží v dějinách architektonické typologie a
v obecnější rovině se ukazuje v redukci účelů aktivit, které se
původně opíraly o náboženské, kulturní a jiné významy, na čistě
technické a užitkové standardy.

Dalibor Veselý, Architektura ve věku rozdělené
reprezentace, Academia, Praha, 2009,
překlad Petr Kratochvíl.

Foto: archiweb.cz