Barbora A. Hřebíčková – Můj Hostýn je prázdný

Mikropříběhy dějin bývají
často zajímavější než „velká vyprávění“ zaznamenaná
v učebnicích historie. Dotýkají se nás osobněji, provokují nás, staví
nás před otázky, na které se mnohdy hledá odpověď jen stěží. I proto
existují vyprávění, i proto si lidé píší deníky, i proto je tak
lákavé je číst. Memoárová kniha Můj Hostýn je prázdný je
fiktivní koláží dopisů a deníkových záznamů, v níž se
nejzásadnější události 20. století prolínají s příběhem
obyčejných lidí.

Kniha Můj Hostýn je
prázdný je inspirovaná písemnou pozůstalostí Aloise Wagnera
(1896–1978), někdejšího profesora chemie na brněnské univerzitě. Pro
autorku Barboru A. Hřebíčkovou, která má s editorskou přípravou
písemných pamětí a vzpomínek dostatek zkušeností, posloužil příběh
Wagnerova života uchovaný v jeho písemné pozůstalosti jako inspirace pro
postavu Aloise Kiliána, hlavního hrdiny její memoárové fikce. Můj
Hostýn je prázdný je složen výhradně z ego-dokumentů, tedy
deníkových zápisků, válečných pamětí, dopisů milostné i úřední
povahy, rodinné korespondence a také úmrtních oznámení. Proč se skrývat
za velká slova – příběh této knihy je takový jako život sám – je
naplněn nadějí, zklamáním, hledáním smyslu, prohrami, radostmi, záblesky
štěstí a smrtí. Pokud přistoupíme na tuto „hru“, může se před námi
objevit dávno ztracený svět dvacátého věku se všemi detaily praktického,
společenského i intelektuálního života v tehdejším Československu.

Postavu Aloise Kiliána čtenář provází od roku 1914, kdy je dvacetiletý
student gymnázia nadšený pro vědu a filozofii, aby se zanedlouho ocitl na
italské frontě v první světové válce. Jeho bohatý vnitřní život má
vliv i na četnost sebereflexivních a filozofujících zápisků, které se
prostřednictvím dopisů druhých mnohdy dostávají do střetu s jeho
představami a vytváří tak jeden z napínavých momentů knihy. Válečnou
zkušenost si ve své duši ponese celý život: „Nikdo mi nepomůže
pohřbít Rusy, které jsem zastřelil.“ Smrt ale Kiliánovo okolí
neopouští, válka mu vezme oba bratry i otce, zemře mu milovaná sestřenice
Lída. Kilián trpně přijímá nepřízeň osudu a nezlomí ho ani stálé
nenaplňování vlastních ambicí.

Postupem času se přiklání k evangelické církvi, Bůh se pro něho
stane útěchou i nadějí a je naplněním jeho usilování o „život
žitý ze zorného úhlu věčnosti“ (ne náhodou se v knize objevuje
jméno „filozofa tragiky“, Schopenhauera). Tragiku a bolest alespoň trochu
vyrovnává řada humornějších momentů, které postavy Hřebíčkové
neopouštějí ani v těžkých chvílích. Kilián například své tehdy
ještě přítelkyni Máše posílá vyúčtování finančních nákladů
z prvních vzájemných milostných schůzek (fakt, že se později vzali,
svědčí o opravdu šťastné náhodě, dnes by takový dopis pravděpodobně
znamenal konec vztahu, ale kdo ví…).

Protože Alois Kilián žije bohatým společenským životem, v průběhu
vyprávění se nabalují další a další postavy se svými osudy a
vytvářejí spletitou síť, která se stává přirozenou součástí
obecných dějin. Paradoxně většina z těch, kteří tuto síť
vytvářejí, jsou jí i následně pohlceni. To je paradox dějin, jeden
z hlavních leitmotivů knihy. V tomto monumentálním záběru se prolíná
spousta rovin a témat dotýkajících se nejen oněch „velkých“ dějin
(proplouvajících v pozadí vyprávění), ale také dějin každodennosti,
stejně jako společenských událostí (přímá či nepřímá setkání
s osobnostmi jako byly L. Janáček, T. G. Masaryk, indický spisovatel R.
Thákur, brněnský starosta Spazier, filosof M. Machovec a spousta dalších),
které zapojují Kiliánův příběh do těch nejširších možných
souvislostí.

Je pravda, že některé cesty, kterými se autorka vydává, působí trochu
uměle a nadbytečně – například bez dopisů Kiliánových bývalých
studentů, číšníků v Paříži a jejich těžkostí během hospodářské
krize ve 30. letech, bychom se klidně mohli obejít, ale nakonec i ty svou
„dokumentární“ funkci alespoň trochu plní.

Je zajímavé zpětně a se znalostí
kontextu pozorovat, jak se svět řítí od jedné válečné tragédie ke
druhé a jak se osudy a názorové postoje postav v složitých dobách míjí
nebo krutě zamotávají, přičemž je stále neopouští víra a naděje,
hybná síla jejich životů. Paměť je, stejně jako memoáry, podřízena
náhodné selektivnosti, se kterou se vzpomínky uchovávají nebo znovu
vyvolávají vyprávěním k životu. Jsme odkázáni jen na to, co si Kilián
zapsal, co bylo v jeho listinné pozůstalosti zachováno, na co zpětně ve
svém deníku vzpomíná. Kiliánův život, vtěsnaný na téměř pět stovek
stran, v mnohém vypovídá o složitém postavení jedince ve víru dějin.
Podobné téma se objevuje i v televizním cyklu Soukromé století
režiséra Jana Šikla,
který byl uváděn před několika lety, v němž se intimní lidské
příběhy promítají na plátno dějin. Těžko se přitom zbavíme pocitu,
že máme v rukách čísi život (i přesto, že je tato kniha v podstatě
fikcí).

Hřebíčková dokázala modelově napodobit nemožnost úplné výpovědi
memoárového textu, rozporu mezi zaznamenaným a učiněným. Úplná
rekonstrukce života není možná ani prostřednictvím textu a písemných
svědectví. To je právě to, co činí tyto fragmentární paměti tak
čtivé, tak provokativní. Mezery mezi jednotlivými daty písemných záznamů
vytvářejí (vedle neustálého střetávání se jedince a neosobní
mašinérie dějin) napětí, které stírá i občasné záblesky patosu,
sentimentality a rezignace, které vyplývající z charakteru Kiliánovy
osobnosti. Barboře A. Hřebíčkové se podařilo vytvořit takové memoáry,
které neztrácejí na věrohodnosti ani jakožto beletristická fikce. Šíře
souvislostí, do jakých se osudy Kiliána a dalších postav zapojují, je
obdivuhodná. Autorce se podařilo věrohodně a kontinuálně zachovat
proměňující se charaktery jednotlivých osobností téměř v průběhu
celého století.

V každém historickém příběhu, ve kterém se tematizuje i to, co
bychom už z hlediska jiného historického kontextu označili jako selhání,
leží provokativní otázka, nakolik je skutečně „doba nad naše síly“.
Odpověď už musíme hledat každý ve vlastním svědomí a na vlastní
odpovědnost. Ani příběh Aloise Kiliána zaznamenaný v knize Můj
Hostýn je prázdný žádné rozhřešení dát nemůže a není to ani
jeho cílem.

Ukázka:

18. dubna 1954, Brno
(…)
„Viděl jsem prizmatem svého deníku, jak přátelé, učitelé i válka
sama měli podíl na přetvoření ješitného a klukovsky nevyrovnaného
pilníka v člověka vážného a odpovědného. Nebylo snadné pro vypjatého
individualistu, jakým jsem byl, harmonizovat touhu po vědění a mystickém
poznání s každodenností a nároky svých bližních. Velkou měrou k tomu
přispěla evangelická církev a její společenství, které mi dalo
bezpečně zakotvit na této zemi a zbavit se mučivého spodního tónu smutku,
který mi zůstal z dob, kdy mě tak náhle a tragicky opustili bratři, otec a
Lída. Nakonec v této revoluční době došla svého naplnění i má touha
po sociální spravedlnosti, která se zrodila ve dvacátých letech. Bude však
těžké překonat nepochopení části národa, které bylo způsobeno
neosvíceným jednáním některých orgánů lidové moci, zejména v prvních
popřevratových létech.“

Barbora A. Hřebíčková, Můj Hostýn je
prázdný, B4U Publishing,
Brno, 2008.

Foto: Barbora A.
Hřebíčková