Zlín se stává
jedním z významných vrcholů pohoří Literatura na české mapě. Nejen že
vzniklo nakladatelství Kniha Zlín, kde jsou vydávány zajímavé tituly, ale
město se především stává tématem mnoha velice působivých knih
z poslední doby. V poslední době je to třeba Gumový betlém
Jaroslava Kovandy, ale zde se budeme věnovat Na krásné modré
Dřevnici od Antonína Bajaji. Románu o vzpomínání na časy, na které
rodiče raději nevzpomínají.
Na krásné modré Dřevnici má formu románu v dopisech. Na
rozdíl od klasických děl tohoto žánru, typického pro osvícenství, zde
nenalezneme dopisy mezi několika lidmi. Dopisy píše pouze vypravěč jménem
Antonín Bajaja, a to své sestře Jeanne. Bajaja tedy nevyužívá jedné
z předností románu v dopisech, plurality pohledů na události. Činí tak
proto, aby posílil jiný aspekt, totiž navození pocitu autentičnosti,
opravdovosti a upřímnosti sdělovaných skutečností: Přece si, milý
čtenáři, nebudeš myslet, že své sestře při vzpomínkách na
minulost kecám.
Vzpomínání na děje minulé, především 50. léta prožívaná oběma
sourozenci v dětském věku, je hlavním tématem knihy. Inspirován
pravděpodobně nejvíce Marcelem Proustem skládá Bajaja své vzpomínky jako
domino – jedno číslo na kostce přivede do hry kostku jinou, až se řetěz
vzpomínek prodlužuje, proplétá, zamotává a ztrácí začátek i konec.
Ale omezit se na konstatování o tématu vzpomínání by nebylo poctivé.
Román obsahuje spousty nuancí, kterými se naznačuje více, než
se zdá.
Pozoruhodný je v knize pohled na
50. léta. Existují zde dva proudy – přístup dětí a přístup rodičů.
Zatímco dospělí, veskrze buržoazního původu, v baťovském Zlíně tak
silném, na komunisty nadávají a přijímají od nich rány, pohled dětí
mnohem více vystihuje atmosféru doby. Děti milují americké předky,
prarodiče i tetu, a žvýkačky. Zároveň jsou ale školou vtaženy do
ideologického procesu, který je zcela pohlcuje. Bezmezně věří soudružce
učitelce a všeobecně opakovaným pravdám. Nesnášejí mandelinku
bramborovou, zbožňují Stalina a v jedné ze scén dětské alter ego
vypravěče dokonce oznamuje svým příbuzným, že je udá za poslouchání
Svobodné Evropy. Na tomto by stále nebylo nic zvláštního. Princip
navozování pocitu autentičnosti, vzpomínkové vyprávění a dětský pohled
na dobu jsou v současné literatuře o 50. letech více než konvenční.
Ovšem Bajajovo vyprávění nám poodhaluje významnější sdělení.
Když chce například jeho sestra Jeanne poškodit své rodiče, jelikož
jsou „nepřátelská reakce“, vypuštěním myši pod jejich nohy,
zařve přitom „Smrt redakci“. Stejně tak jsou komolena i jiná
slova, kupříkladu „levoruce“. Z těchto střípků a náznaků
lze hádat, že jsou znakem určitého naivního, dětského pomýlení.
Netřeba se stydět, děti věří i na Ježíška. Není třeba banalizovat
předchozí odstavec na sdělení, že komunismus v českých zemích je
u Bajaji produktem dětské hlouposti v lidech, ale spíše že fungoval jako
prvoplánový logický důsledek historické situace, který se ukázal až
příliš jednoznačným, než aby fungoval.
Inspirován pravděpodobně nejvíce Marcelem Proustem skládá Bajaja své
vzpomínky jako domino – jedno číslo na kostce přivede do hry kostku
jinou, až se řetěz vzpomínek prodlužuje, proplétá, zamotává a ztrácí
začátek i konec.
Na Bajajově románu zaujme ještě jedna věc, poměrně typická pro ty
kvalitnější romány současnosti, totiž zastřený princip hry, na kterém
je román nenápadně utvářen. Na první pohled se zdá být vše velmi
jednoduché – autor psal po celý život dopisy své sestře, ve kterých
vzpomíná na Zlín svého mládí a průběžně k tomu přidává zážitky
ze současnosti, aby sestra věděla, jak se bratr má. Ono je to ale vše
složitější. Na začátku románu proběhne rozhovor mezi matkou a
vypravěčem. Ona ho upozorní, že by měl na ty doby, o kterých píše
dopisy, spíše zapomenout. Měl by prý nechat toho „fantazírování“.
Jasně se nám zde dostává do popředí proces utváření dopisů. Vypravěč
sice mamince slíbí, že zkusí nefantazírovat, ale znáte to, jak je to se
sliby rodičům.
Onen vypravěč také není
autor Antonín Bajaja, ačkoli se stejně jmenuje. Autor je spíše tím, kdo si
s námi hraje, to my máme přijít na to, kde je svět dopisů konstruován a
kde je autentický. Můj tip, tip literárního kritika, je takový, že svět
dopisů je konstruován celý. Nejen že za textem nalezneme poznámku, že
vznikal v období 2006–2009, ale ještě se dozvíme, že „veškeré
nepřesnosti jsou záměrné, aby mohla být podobnost čistě
náhodná“. Datace i hravá modalita v poznámce jasně nahrávají
tomu, že si s námi autor hraje, přátelsky sice, ale hraje. V románech
tohoto typu je velmi důležité uvědomit si, v jaké pozici se jako čtenář
nacházím, abych vůbec mohl kdy říct, že jsem knihu přečetl (ne pouze
sežral).
Nejvýraznějším rysem vyprávěcího stylu románu Na krásné modré
Dřevnici je zpomalování. Vypravěč se ve svých vzpomínkách
převaluje, roztahuje, hledá v detailech situací další vzpomínky, ukryté
kdesi hlouběji. Některé pasáže proto převádí do veršů, které ještě
více vyprávění retardují. Slova se v těchto verších opakují,
rozsekávají, dává se jim mnoho prostoru – jsou oněmi Baudelairovskými
pilíři chrámu. Jazyk je proto velice bohatý, užívá se v něm
netradičních, knižních slov (mlgotat, ligotavý), u kterých se čtenář
musí pozastavit. Bohužel někdy vede tento postup ke zbytečné, bezvýznamné
ornamentálnosti při popisu situací, jakémusi experimentu za čarou. Navíc
vedl důraz na jazyk autora až k jakýmsi dětinským slovním pokusům,
které ne vždy byly úplně nutné (za všechny uvedu „Zboženský
ry.Bník“, „zají ímá“). Ale míra je vždy otázkou vkusu
a vkus je individuální záležitost.
Sluší se na závěr říci, že román Na krásné modré
Dřevnici je velkým dílem o Zlíně, o tom novém vrcholu české
literární mapy. Číst tu znamená chodit pomalu a po špičkách, proto se
nejedná o knihu pro každého – je to výsada pro ty, kteří ji
chtějí.
Ukázka:
Drahá Jeanne, vzpomněl jsem si na balíky, co nám v dětství
posílali příbuzní z USA. Většinou Lillian, která strávila válku ve
Zlíně. Sem tam ji zahlédnu, pozoruje svět z mého Olympu. Temeno je
v mracích, stárnutím přibývá mýtů, těch starých událostí, a ubývá
bohů. Lillian tam pořád trůní, někdy mě svátečně nastrojeného
převezme od maminky, posadí do vycházkového kočáru a odváží
protektorátním Zlínem na návštěvu do Prštného. Tam (kus od Baťových
továren, v domku u sokolovny) bydlí se svou matkou, nejstarší sestrou
naší babičky. Jmenovala se Anna, ale říkalo se jí amerikánsky Éna. Taky
bohyně. Začínám pateticky, to ta božská hora.
Antonín Bajaja, Na krásné modré Dřevnici, Host, Brno, 2009.
Napsat komentář