Odevzdaný člověk čeká od
moderní společnosti takříkajíc všechno. Nic ho nevyvede z míry. Ostatně
historie lidstva si prošla všemi hrůzami, které si jen dokáže představit,
a to mnohdy i stěží, proto ho rozhodně nevykolejí, když vidí reklamy
proti kouření zobrazující kuřákovy plíce a jiné poničené orgány.
Takže knížka s návodem na sebevraždy ho v žádném případě
nepřekvapí. A nás ostatní? Nás ostatní pochopitelně potěší, neboť
jsme se všichni na pokračování Králíčkových sebevražd nesmírně
těšili!!
Do roku 2008 bylo jméno Andyho Rileyho pro
většinu české populace zcela neznámé. Vynechejme fandy britského humoru a
seriálů. Pro nás ostatní se chopilo osvětové práce nakladatelství Paseka. Do té doby jsme všichni mohli žít
s myšlenkou, že komiks o králíčkovi může být leda tak pro holčičky.
Ale díky bohu jsme z tohoto omylu byli vyvedeni. Králíček nejen že není
jen pro holčičky, on je i pro chlapečky – ale pod podmínkou, že
všichni snesou dávku černého humoru s typickou britskou strohostí.
Když Art Spiegelman ve svém Mausovi přemýšlel, jak znázornit
svou přítelkyni, její návrh, zobrazit ji jako králíčka, mu přišel
příliš slaďoučký. Nesmíme se mu divit. Většina z nás vidí
tyrkysového Azuritka a v lepším případě mrkev chroupajícího
disneyovského Bugse Bunnyho. Ale proč je Rileyův Králíček tak
výjimečný? Z jistého důvodu ho omrzel život, těžko říct, zda na něj
dopadla finanční krize, kulturní vyčerpání či ho paní Králíčková
opustila s výše zmíněným Azuritem. Zkrátka a dobře, využívá všech
prostředků, které mu domácnost i okolní svět nabízí, aby ukončil svou
existenci.
Padnout taková krize na někoho z nás,
většina by se rozhodla pro trapně jednoduchou metodu prášků, mostů či
skoků pod vlak. Ale ne tak náš hrdina. Na každém kroku vidí nepřeberné
množství věcí, kterými by si mohl pomoci k věčnému klidu. Nemusí ani
vyjít z domu. Obývák má plný vražedných zbraní, jako jsou žehličky,
DVD přehrávače, nebo stačí sejít do dílny, kde na něj číhají
hřebíky, hoblíky, vrtačky, svěráky a podobné nástroje hromadného
ničení. Pokud ho domov omrzí, jeho oblíbeným způsobem smrti (osvědčeným
již z předchozí knihy Králíček sebevrah) jsou sporty všeho
druhu. Ó, kdyby finalisté Davis cupu věděli, co s tenisovým míčkem
dokáže náš Králíček. A co teprve takové potápění či nevinně
vyhlížející kuželky.
Z jistého důvodu Králíčka omrzel život, těžko říct, zda na něj
dopadla finanční krize, kulturní vyčerpání či ho paní Králíčková
opustila s Azuritem. Zkrátka a dobře, využívá všech prostředků, které
mu domácnost i okolní svět nabízí, aby ukončil svou existenci.
Ale jedno je jisté. Králíček na svou smrt nechvátá, je obrněn svatou
trpělivostí, kolikráte vymýšlí tak dokonalé mechanismy, které jsou
popsané na několika stránkách i s návodem, jakým směrem a jak vůbec
číst a pochopit. Třeba takový poslední díl Harryho Pottera, kniha
drásavá a napínavá, ale smrtící zbraň? Jen si představme, kolik dětí
tuto knížku dostalo k Vánocům. Kdyby tak rodiče věděli, co svým dětem
dávají po stromek. Nebo i tak mírumilovné místo jako dětské hřiště
umí Králíček proměnit ve vražedné doupě. A nelze ani domýšlet, jakou
katastrofu mohou způsobit fazole a následné nadýmání.
Sic Riley v porovnání s prvním
dílem některé své nápady opakuje či aktualizuje, stále se v knize
nalézá něco nového a šmrncovního. Opět nechává Králíčka podnikat
jeho oblíbenou sebevražednou turistiku – tentokrát třeba do Benátek či
na severní pól, opět se objevuje ve společnosti slavných postav –
tentokrát postav z Pána prstenů, Terminátora či
Vetřelce, ale přesto se nezapomene zastavit doma a ukázat pár
mistrných kousků i tam. Aneb příští pohled na Big Ben se vám po
přečtení knihy bude zdát jistě úplně jiný!
Králíček sebevrah se vrací není kniha, která se vám zavrtá
hluboko pod kůži a jen tak nepustí, není to kniha, kterou si přečtete
každé Vánoce, není to knížka, kterou byste si nechali opatřit uměleckou
vazbou, ale je to knížka, do které stojí za to aspoň jednou nahlédnout,
zapomenout na okolní svět a jen tak se od srdce zasmát, jaký je ten
Králíček filuta.
Andy Riley, Králíček sebevrah se vrací, Paseka, Praha, Litomyšl, 2009, překlad Denisa
Kantnerová.




Napsat komentář