Strávit jednu celou noc v lůně města, které si žije svým vlastním životem, nechat ho v sobě proudit, usínat a probouzet se. Tak by se dal co nejstručněji popsat první dojem z nejnovějšího, již čtvrtého do češtiny přeloženého románu úspěšného japonského spisovatele Haruki Murakamiho s všeříkajícím názvem Afterdark, což by se z angličtiny dalo přeložit do češtiny jako „Po setmění“.
V kapitolách označených časem, v němž se děj odehrává, provází Murakami čtenáře nočním životem Tokia, kde vše plyne v jiném, pomalejším čase a i úplně obyčejné činnosti denního života, jako jsou nákupy, procházky či jídlo v bufetu, získávají v noci jakýsi mystický nádech. Neznámí lidé v nočních podnicích si žijí svůj příběh, hladové kočky a vrány se lačně vrhají na odpadky, všude je hlasité ticho s ozvěnou. Celé město doslova tepe životem, ale zároveň jen polehoučku plyne v ledovém bezčasí, které na něm leží jako závěje sněhu.
Murakami svým mistrným popisem dokáže vykreslit všechny detaily, které se před čtenářem skládají jako puzzle a otevírají mu možnost prožít každou situaci spolu s postavami (a někdy i bez nich), pochopit děj, zodpovědět otázky. Každá činnost se dá vysledovat, každá tvář rozpoznat, nic se nedá skrýt. Autor si dokonce s myšlenkou vševidoucí kamery přímo pohrává a zařazuje ji do svého vyprávění jako prostředek, jímž dělá z čtenáře vševědoucího diváka, který se pomocí kamery přímo účastní děje. Zaostřuje, přibližuje, prohlíží detaily, sleduje věci z jednoho a hned nato z opačného úhlu, mění směr pohledu, výšku, vzdálenost… Neobvykle působí i zvolená vypravěčská forma díla – první osoba množného čísla.
Jak je pro Murakamiho typické, kniha je rozdělena do několika dějových linií, které se ne vždy prolnou, občas se jen na pár chvil dotknou, ale nesplynou v jednu. Postavy se tak většinou ani neznají, ani navzájem nevědí o své existenci. To, co je spojuje dohromady, je čas a prostor. V útrobách města se navzájem setkávají skrze místa, budovy, podniky, věci.
Sledujeme mladičkou devatenáctiletou Mari, která trpí komplexy ze své starší sestry, jak sama proplouvá nočním městem jen v baseballové čepici, s tlustou knihou v ruce a s taškou přes rameno, připravena poslušně se vyrovnat se vším, co jí noc přinese. Autor snad záměrně postavil mladičkou a nevýraznou, bezbrannou hrdinku jako protiklad obrovského všepožírajícího organismu města, který nebere ohledy na ničí identitu a jen stále dokola usíná a probouzí se, zcela nezávisle na osudech jedinců. Postavy, s nimiž se Mari potkává, vedou bryskní dialogy, které neplýtvají slovy, jdou vždy k jádru věci, ale nepostrádají jistou dávku citlivosti.
Paralelní linie popisuje noc Mariny krásné sestry Eri, která se před dvěma měsíci ztratila ve svém vlastním spánku, protože je pro ni příliš obtížné čelit osamělé realitě. Murakami zde (snad i dle očekávání čtenářů, kteří jsou z jeho předchozích knih zvyklí setkávat se s magičností či osudovostí) rozehrává tajuplný až strašidelný děj, který je ale víc realitou než pouhým snem mladé dívky. Nevysvětlitelnými jevy autor své čtenáře zprvu provokuje, napíná, zkouší jejich trpělivost a na závěr je přímo rozhořčuje. V dnešním světě požadujícím logiku a jasnou odpověď může působit až depresivně, když zvědavost zůstane neukojena. A zde skutečně zůstanou odpovědi skryty, neobjasněny, zapomenuty.
S ránem všechna tajemství noci zmizí a celý organizmus města se vrací do nekonečněkrát opakovaného stereotypu, který v lidech uměle vzbuzuje dojem bezpečí. Dál budou spěchat na vlaky, které bezohledně opouštějí stanici přesně načas a zanechají opozdilce napospas vlastnímu osudu, dál se budou stravovat v řetězcích rychlého občerstvení, vybírat v obchodě mléko, zvedat mobilní telefony, zkrátka konzumovat vše, co se namane.
Přesto však závěr knihy nabízí náznak naděje a trochu až pohádkového happyendu. Někteří nespavci, byť by se dali spočítat na prstech jedné ruky, dokáží z probdělé noci vytěžit to, co je naučila. Změnili se, našli k sobě cestu, a to se již nedá vrátit zpátky.
Ukázka:
Porovnáváme pohledem prázdnou postel v naší místnosti a postel, která se promítá na televizní obrazovce. Srovnáme každičký detail. Ať se ale díváme, jak chceme, jsou obě úplně stejné. Dokonce mají i stejné povlečení. Jedna z nich je ale na obrazovce televizoru a druhá u nás v pokoji. A v té, co je v televizi, právě spí Eri Asai.
Domýšlíme se, že právě to nejspíš bude pravá postel. Prává postel, kterou, zátímco jsme se nekoukali (byli jsme odsud pryč víc než dvě hodiny) něco přemístilo i s Eri na druhou stranu. Nám tu na oplátku zůstala náhražka postele. Značka, která má zaplnit prázdné místo.
Napsat komentář