Další deník Adriana Molea z úspěšné dílny Britky Sue Townsendové nedoporučuji číst nikomu, kdo se bojí záludných labutí / věří, že novým úvěrem může zachránit katastrofický stav úvěru prvního / upíná svou vizi budoucnosti na rekonstrukci starého vepřína. Rozhodně ať se ke knize neuchyluje ten, kdo se chce před spaním nějakou knížkou jen „uspat“ / hoří mu termín v práci / nestíhá dopisovat diplomku… zkrátka nikdo, kdo nemá minimálně celý den volna. Určitě se totiž nebude moct od absurdních zážitků Adriana odtrhnout stejně jako já. Se stoprocentní důvěrou ať se na Sue Townsendovou obrátí každý, kdo se chce pobavit a ujistit se, že nikdy není tak zle… aby nemohlo být ještě hůř. Tak zní totiž nechtěné životní krédo Adriana Molea.
Svůj šestý deník si Adrian začíná psát, když je mu čtyřiatřicet let. Těm, kdo zhltli předchozích pět dílů tak jako já, musí být jasné, že ani u dospělého Adriana nelze očekávat vyzrálost, zodpovědnost a normální život. Všichni ale víme, co se stane s opakovaným vtipem. A je známo, jak to dopadá s pokračováním pokračování původně úspěšných knih. Jejich kvalita velice často klesá s přibývajícími díly. Zčásti to platí i pro Townsendovou, její původně neotřelý humor se časem trochu okouká, stejně jako tradiční ilustrace Václava Kabáta. Nutno říci, že knize škodí pouze srovnání s jejími předchůdci, sama o sobě nedostatkem vtipu netrpí. Ve srovnání s deníky, kdy jsme prožívali s Adrianem jeho krušné dospívání, v tom nejnovějším začala autorka více politizovat – jak napovídá samotný název, jedním z témat je Blairova zahraniční politika. Prostřednictvím vystřízlivění hlavního hrdiny z naivní důvěry k Blairovu kabinetu se tak pod komickým povrchem schovává i kritická rovina příběhu.
Kritika je zacílena nejen proti politické situaci v Británii a válce v Iráku, ale také konzumnímu způsobu života a extrémům, které přináší – mluvící lednička budí Adriana ve dvě ráno sdělením, že se mu zkazilo mléko. Nabroušenost proti současné společnosti ale podléhá diktátu autorčina sarkastického humoru, který udává tón celé knihy připomínající Bridget Jones v mužském provedení. Ani Townsendová svého hlavního hrdinu nešetří a v zájmu pobavení čtenáře jej nechá téměř oženit s šílenou a jemu se protivící vyznavačkou zdravého životního stylu, jeho rodiče vyhostí na stará kolena bydlet na zmrzlá pole s vyhlídkou života ve vepřínu, každodenně jej nutí čelit hejnu rozzlobených labutí a neuspokojí ani jeho celoživotní touhu po vydání vlastního románu. Adrian je zkrátka prvotřídní loser.
Právě zkrachovalost existence hlavního hrdiny, ale i schopnost podívat se na bezvýchodnou situaci s ironickým nadhledem propůjčuje nejnovějšímu dílu Sue Townsendové tu správnou šťavnatost – navzdory pověstné suchosti britského humoru. Pod tlakem kultury happyendů ale i ztracený případ dostane šanci…. a vyvolená Daisy se dostane Adrianovi za ženu. Čtenář je ukolébán a autorka si alespoň připravila půdu pro další pokračování.
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
Mým rodičům je devětapadesát a dvaašedesát. Pořád čekám, kdy už si konečně přiznají svoje stáří a obléknou uniformu, kterou se si na sebe berou jiní staříci. Rád bych je viděl v béžových baloňácích, polyesterových kalhotách a v matčině případě v šedé trvalé, co vypadá jako květák. Ani jeden z nich se ale nehodlá vzdát. Pořád se cpou do opraných džínů a černých kožených bund.
Otec se domnívá, že když si nechá šedivé vlasy dlouhé, budou si o něm myslet, že dřív dělával muziku. Chudák stará, klame sám sebe. Vždycky bude vypadat jako postarší prodejce topných těles.
Napsat komentář