Četba knih je poměrně intimní záležitost, o to víc překvapí, kolik tisícovek lidí se každoročně vypraví na jednu z největších literárních akcí u nás – Svět knihy Praha. I 14. ročník tohoto mezinárodního veletrhu přinesl vedle velkého množství vystavovatelů řadu čtení, besed a přednášek.
Navštívit během jednoho dne najednou všechny zajímavé akce, které se konaly v Průmyslovém paláci, je prakticky nemožné, nebyla tedy jiná možnost, než si v bohatém programu zaškrtat několik akcí a snažit se to vše stihnout. Toto je reportáž ze sobo
tního dne na pražském Výstavišti.
Čestný host: Španělsko
Čestným hostem literárního festivalu bylo letos Španělsko. Ve středním křídle Průmyslového paláce, kde se prezentovaly jednotlivé národní literatury od Japonska po Izrael, byl španělský stánek pochopitelně největší. Při pohledu na množství knih současných španělských autorů si člověk uvědomí, že je u nás tato literatura ve srovnání třeba se skandinávskou, co se týče překladů, docela zanedbávána. Třeba Enrique Vila-Matas, jeden z hostů festivalu, má v češtině přeloženou pouze jedinou knihu (Bartleby a spol.). Z českých nakladatelství se systematicky věnuje současné španělské literatuře jen Garamond, což je poněkud málo. Čeští čtenáři tak nemají moc příležitostí současnou španělskou tvorbu objevovat. I proto je dobře, že se letos představilo právě Španělsko, které má co nabídnout, o čemž svědčí i výstava-přehlídka držitelů literární ceny Miguela de Cervantese, která se uděluje za literaturu ve španělském jazyce. Takže asi nezbývá nic jiného, než se naučit pořádně španělsky.
Pavel Vašák: „Mácha nebyl blbý hasič, ale nakazil se zkaženou vodou“
Od 13.00 začínala přednáška hradeckého profesora Pavla Vašáka o šifrovaném deníku K. H. Máchy. Po úvodním slovu Radima Kopáče je promítnut desetiminutový film přítomného režiséra Jiřího Golda, Vidíš-li poutníka z roku 1966. „Film není životopisem K. H. Máchy, ale snaží se vytáhnout jen některé aspekty jeho života,“ řekl Gold. Stručně řečeno, film je o možných reálných inspiracích pro děj Máje. Pak už si vzal slovo Pavel Vašák, který na úvod vylíčil, jak se proti své vůli stal máchologem a jak byl dříve Mácha pro soudruhy na univerzitách revolučním romantikem. „Žádné revoluční tendence jsem tam nenašel,“ líčil pobavenému sálu Vašák a jeho zábavná a zároveň fundovaná přednáška pokračovala dál. Ze zajímavých bonmotů jen namátkou: „charakteristickým rysem českého romantismu je strach před romantismem“, „Mácha nebyl blbý hasič, ale nakazil se zkaženou vodou“ (Mácha totiž pil vodu z rybníka, do které se vsakovaly městské splašky, samozřejmě to nevěděl). Dále jsme se dozvěděli, že 1. října to bude 60 let, co dva němečtí hrobníci vykopali Máchovy ostatky, aby mohly být převezeny v pytli od cementu do Čech, kde se o několik let později stal druhý pohřeb pěvce Máje národní manifestací. Vašák pak letmo zmínil způsob rozšifrování deníku, kdy Mácha šifroval co každý řádek zprava doleva a zleva doprava, není se co divit, že se v tom zmatku sám ztrácel a občas chybně šifroval dva řádky stejným směrem. Na závěr Vašák zmínil příklady šifer dalších významných spisovatelů, ne náhodou byl tento pořad „nevhodný pro mládež do 15 let“, třeba v Stendhalových denících prý nalezneme roztroušené číslice 1 nebo 1! dokonce i 1!!, co znamenají, je už zbytečné rozvádět.
Pavlína Brzáková a Dva světy sibiřských šamanů
Hned po skončení jsem se přesunul o pár metrů dál ke stánku nakladatelství Eminent, kde právě probíhala beseda s etnoložkou a spisovatelkou Pavlínou Brzákovou, která zde líčila své zážitky z pobytu u sibiřských šamanů, zaznamenané například v knize Modřínová duše. S nadsázkou lze říct, že kdyby jí hasiči, kteří na Sibiři fungují jako letečtí dopravci, nezapomněli po čtrnácti dnech odvézt zpátky a ona tak nestrávila mezi místními dva měsíce, těžko by asi vznikly její knihy jako třeba Dědeček Oge nebo Goromomo goroló. Právě tato publikace je dosud jedinou knihou, která se přeložila do ruštiny a dostala se až k těm, o kterých vypráví. Důležitou informací je, že se na červen (příp. září) chystá vydání její nové knihy Dva světy sibiřských šamanů, což je jakési volné pokračování Dědečka Oge. „V nové knize se evencký šaman vydává do tuvinské oblasti poblíž Mongolska a je zde konfrontován s odlišnou šamanskou tradicí,“ pověděla přítomným o nové knize Pavlína Brzáková.
„…paměť je jen k tomu, aby se mělo o čem mluvit při pivu“
Abych zastihl i některé hispánské autory, vydal jsem se na opačný konec Průmyslového paláce, kde již byla v plném proudu diskuze prozaiků nazvaná Příběhy, fikce a vyprávění, které se z autorů účastnili Enrique Vila-Matas, Julio Llamazares, Carlos Herrera, José Arman Marcelo (Luis Sepúlveda na veletrh nakonec nepřijel) a Arnošt Lustig. Právě ve chvíli, kdy jsem dorazil, mluvil Julio Llamazares o důležitosti paměti a fenomenologického zjevování podstaty v tvorbě, na což mu Arnošt Lustig, který poněkud akademickou debatu vracel zpátky na zem, odvětil, že „jenom pam
ěť k dobré literatuře nestačí, musí se pracovat i s fantazií a mít talent, paměť je jen k tomu, aby se mělo o čem mluvit při pivu“ atd. Diskuze to byla nepochybně zajímavá, ale já jsem vyrazil na stánek nakladatelství Labyrint za Jaroslavem Rudišem.
No a co je u něj nového? Stále píše, stále jezdí do Berlína. Hlavní věc, kterou momentálně připravuje, je filmová podoba příběhů Aloise Nebela, nad kterou intenzivně pracuje s režisérem Tomášem Luňákem, rovněž se připravuje i divadelní představení v divadle Archa. Filmová podoba románu Potichu zatím není na pořadu dne. Jak jsem se dozvěděl, Jára Rudiš momentálně čte román Slovinky Polony Glavanové – Noc v Evropě (pozn. recenze se připravuje), příběh, v němž se proplétají osudy několika postav, se odehrává během jediné noci ve vlaku. „Teď to mám zrovna rozečtené, ale někdy mi to přijde strašně ukecané, ale je to zajímavý,“ řekl Jaroslav Rudiš. Járova vzpomínka na jakousi blondýnku jedoucí ve vlaku do České Třebové už sem nepatří.
Jak se z obyčejného autorského čtení stala neobyčejná performance
Po skončení besedy s Pavlem Kohoutem, který mimo jiné informoval o plánovaném vydání
souboru svých pěti dramat, který vyjde letos u Větrných mlýnů, a další knize esejů u nakladatelství Pistorius&Olšanská, se ve stejném sálu mělo uskutečnit autorské čtení nazvané Současná česká erotická literatura. Z čtveřice anoncovaných autorů se omluvily Svatava Antošová i Petr Hrbáč, o to větší prostor tedy dostala básnířka Kateřina Rudčenková s Tomášem Míkou. V trochu komornějším prostředí se ujal slova Radim Kopáč, který oběma spisovatelům na úvod položil otázku, co pro ně erotika v literatuře znamená. Oba se shodli, že erotika je prostě součástí života a tudíž i jejich literatury a nějaký zvláštní význam jí ve své tvorbě nepřikládají. O tom přesvědčily i ukázky z jejich tvorby, které bych asi za erotickou literaturu neoznačil, ale jak poznamenal Radim Kopáč, každý si na to může vytvořit svůj názor. Kateřina Rudčenková přečetla několik intimních básní ze své sbírky Popel a slast, které by si asi ve veletržním šumu zasloužily o něco komornější prostředí, což si při verších „čím hloub jsem byl v ní / tím víc se mi otvírala“ uvědomil asi každý, snad i proto se většina přítomných místo červenání jen pousmála. Pak Tomáš Míka začal číst svou povídku Nevyzpytatelné cesty samoty, která vyšla minulý rok v souboru Divoká jízda. Povídka líčící podivné okolnosti „neúspěšné akce jednoho muže s prostitutkou“ byla tak trochu parodií na erotickou povídku a do poněkud únavného veletržního kolotoče přinesla
nečekané oživení. Zrovna když se Míka při čtení povídky dostal k líčení poněkud vypjaté erotické scény, ozval se z jiného stánku nepatřičně potlesk, což přítomní ocenili smíchem a poté, co Míka zvolal „a bude hůř“, pokračoval ve čtení. Ze stejné antologie pak Tomáš Míka začal číst rovněž trochu zvláštní povídku nepřítomného Petra Hrbáče, aby se do jeho čtení za chvíli vložil jakýsi pěvecký sbor, který spustil o pár metrů dále ve stánku PEN klubu, takže Míkovy nezbývalo nic jiného, než značně zvýšit hlas a snažit se překřičet chorály pěveckého sboru Wlastenců. Z obyčejného čtení se nakonec stala neobyčejná performance, sic za velkého úsilí hlasivek Tomáš Míky, který má s touto formou prezentace své zkušenosti. Tato nechtěná surrealistická seance pro mě nakonec byla tím nejlepším z celého dne a troufám si říct, že i pro dvě desítky přihlížejících. Nemám nic proti pěveckým sborům, na druhou stranu je nutné říct, že se v tomto případě projevila poněkud nešťastná organizace, protože asi dvacetičlenný soubor narušil svým hlasitým zpěvem veškerý program v pravém křídle. Snad je to poučení pro příště.
Za stálého pění Wlastenců jsem vyrazil na poslední besedu, která se konala v Komorním sále v prvním patře, kde se měl prezentovat projekt nakladatelství Tympanum Čtěte ušima, které právě vydalo čtveřici audioknih v rámci projektu Rozečtený Visegrad. Ze čtyř autorů nakonec dorazil Jaroslav Rudiš, který to má přece jen nejblíže. Zřejmě to byl příliš ambiciózní plán, takže Dorota Masłowská, László Darvasi a Michal Hvorecký nakonec nedorazili, rovněž tak i Richard Krajčo, který načetl Rudišův román Potichu. Besedy se zato zúčastnili i interpreti (studenti DAMU) románu Královnina šavle Doroty Masłowské, jehož knižní vydání (u nakl. Fra) předstihla právě audio nahrávka. Její román je psaný v rýmech a jak oba interpreti přiznali, vůbec nevědí, o čem vlastně je. Zajímavostí je, že si jednotliví spisovatelé mohli vybrat interprety svých knih, takže Jára Rudiš si třeba zvolil Richarda Krajča, který už dávno předtím projevil zájem načíst román Nebe pod Berlínem, k románu Potichu složil i několik skladeb a podle slov spisovatele tomu dal „rockový patos“.
Psát o tom, že je veletrh pro nakladatele pravými žněmi, by bylo jako nosit dříví do lesa, množství knih i nakladatelství prezentujících se na Světu knihy svědčí o faktu, že na tom český knižní trh není zase tak špatně. Kombinace veletrhu a literárního festivalu se nemusí zdát úplně šťastná, ale nejdůležitější je, že existuje stále dost spisovatelů, kteří dokážou přitáhnout své čtenáře i na tak monstrózní akci, kterou Svět knihy bezesporu je.
Napsat komentář