Havel vypil svůj básnický pohár hořkosti až do dna

Své rané verše, které napsal bývalý český prezident, esejista a
dramatik Václav Havel před padesáti lety, předčítal autor od té doby
poprvé minulou středu 2. června v rámci závěrečného večera
věnovaného literární skupině Šestatřicátníků (kteří se sdružili
v letech 1953–1954, tedy během nejhorších komunistických represí
u nás, aby tvořili nezávisle na tehdejším režimu). „Já je opravdu
budu předčítat poprvé a pevně věřím, že naposledy,“ uvedl svůj
přednes Havel.

Jak bývá o literárních večerech v Havlově knihovně zvykem, bylo
opět lépe přijít s půlhodinovým předstihem. Ti, kteří vystoupali do
prvního patra do Galerie Montmartre v pražské Řetězové ulici pár minut
před začátkem čtení, museli po zbytek večera stát, někteří z nich
dokonce až na schodech, protože sál byl beznadějně zaplněn do posledního
místa. Všichni přišli naslouchat ojedinělému zážitku, přednesu básní
v autorově podání. Před ním zde četli Šestatřicátníci Jiří Kuběna
a Viola Fischerová. Večer provázel Martin C. Putna, ředitel Knihovny
Václava Havla, který četbu doprovodil vlastním rozborem přednášených
veršů. Už v nich spatřuje zárodky Havla, jak ho známe z knihy
O lidskou identitu, či jako politika, kterému nebyla ani v jeho
mladickém období lhostejná okolní společnost. A záhy do básně
s názvem Za jiskřivé neděle zachytil i drsnou realitu
tehdejších dnů – setkání s lékařem, který byl zanedlouho odsouzen
k trestu smrti.

Havlův přednes nepostrádal dávku ironie vůči vlastnímu teenagerskému
vidění světa a snaze dostát v básnické tvorbě své představě
skutečného básníka (například opakováním slov jako „stříbrný“).
Vše glosoval vzpomínkou na návštěvu Vladimíra Holana, který byl jeho
básněmi nadšen. U svého verše o rozlévajícím se mléku hvězd však
Havel nalezl poznámku psanou Holanovým charakteristickým písmem:
„Méně mléka!“. V druhé části pořadu přišly na řadu
grafické básně, které ač jsou určeny především pro vizuální
vnímání, upoutaly posluchače svou úderností, mírou vtipu a životního
nadhledu dospívajícího autora. Večer byl zakončen autogramiádou
letošního druhého Sešitu Knihovny Václava Havla s titulem Rozhovory
36 a Stříbrný vítr, na kterou někteří návštěvníci čekali ve
frontě několik desítek minut. Odměnou jim bylo známé Havlovo srdíčko
vepsané autorem do knihy červenou fixou na konci zeleného podpisu.

Na podzim ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna chystá
připomenutí filozofického sdružení Kampademie, které ovlivňovalo Václava
Havla v sedmdesátých letech a jehož členy byli Ivan M. Havel a přední
katoličtí intelektuálové Zdeněk Neubauer, Radim Palouš, Martin Palouš,
Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Tomáš Halík a další.

Ukázka:

Za jiskřivé neděle

Byla jiskřivá zářijová neděle
a my jsme s přítelem v parku
nalezli na zemi člověka,
třesoucího se mezi životem a smrtí.
Dovedli jsem ho k nejbližšímu lékaři.
Přísný šedý člověk.
Hodinu nalezeného ošetřoval,
dal mu mnoho injekcí,
najíst a napít (poslední kávu z bytu)
a my jsme s přítelem trnuli,
kolik si za to napočítá a kde
na to vezmeme peníze.
A když nám dával potom
odporučení na nemocnici,
byla v něm složena pětadvacetikoruna.
Na taxík – zamumlal a trochu
se začervenal. Asi po půl roce četli jsme, že týž lékař
byl odsouzen k trestu smrti
pro velezradu a podvratnou činnost. Tehdy jsem, myslím,
poprvé matně pochopil,
co je to trest smrti.

Václav Havel, Spisy, Torst, Praha, 1999.

Audio:
Autorova
omluva na úvod a první báseň
Důkaz,
že Václav Havel byl podle jeho slov odvždycky zelenej

Psáno z pořadu Literární večer – Václav Havel pořádaného
2. června 2010 v Havlově knihovně v pražské Galerii Montmartre
Foto: Linda Malá