Festival spisovatelů Praha, 6. – 10. 6. 2010

Při psaní
souhrnného komentáře o Festivalu spisovatelů Praha (FSP), nebo chcete-li
Prague Writers Festival (PWF), se dá jen těžko vyhnout shrnujícím a
klišovitým výrazům typu: „hlavní téma festivalu“,
„nejzářivější hvězda festivalu“, „cenu obdržel“
a v tomto případě je nutné připojit „i přes neskutečná
vedra“ a „bohužel nepřijel“. Milý čtenář promine, ale
nedá se jinak.

Dvacátý ročník FSP sliboval mnohé lahůdky, pokud někoho nezaujalo
hlavní téma festivalu: „Kacířství a rebelie“, rozhodně již nemohl
odolat svodům tří jmen nositelů Nobelovy ceny, kterými byli: Herta Müller
(NC 2009), Gao Xingjian (NC 2000) a Derek Walcott (NC 1992). Jaká škoda, že
se na poslední chvíli omluvila nejen Herta Müller, ale i Derek Walcott, což
byla jistě skličující informace pro nadšence, kteří si lístek na jejich
vystoupení koupili v předprodeji. Nicméně, oba spisovatelé se festivalu
zúčastnili i přes svou fyzickou nepřítomnost. Walcottovi byla vydána
sbírka jeho první poezie v překladu Miroslava Jindry s názvem Hostina
života, která se dala celou dobu konání festivalu na Nové scéně
Národního divadla pořídit. A Herta Müller byla slyšet alespoň z úst
Kláry Issové, jež četla z jejího románu Houpavý dech. Ale
i přes nepřízeň hvězd bylo stále na co koukat – a hlavně, bylo co
poslouchat!

Ale proč zrovna Kacířství a
rebelie? „Každý spisovatel je v podstatě heretikem, každý je
přirozeně rebelem. Revolta neznamená revoluci, ale pokus oponovat vládnoucí
ideologii, státní propagandě a převládajícímu způsobu myšlení,”
říká k výběru tématu prezident Festivalu spisovatelů Praha Michael
March. Tato tematika se svým způsobem objevuje i u všech autorů
letošního ročníku FSP – ať už svým dílem otvírají tabuizovaná
témata, bouří se proti systému a ustáleným hodnotám, píší o vzpouře
menšin či o rebelii v politickém a intelektuálním smyslu. Tématem
Kacířství a rebelie Festival spisovatelů Praha rovněž reagoval na
oficiální výzvu UNESCO pro rok 2010 k dialogu mezi náboženstvími,
duchovními tradicemi a humanistickými směry. Hlavní téma podporovalo
i vizuální znázornění festivalu, jemuž svůj vzhled vdechl Toyenin obraz
Polykači mečů.

V rámci festivalu byly předány i tři ceny. První, která se
předávala v neděli (6. 6.), se jmenuje Cena Spirose Vergose „Za svobodu
projevu“. Tuto mladičkou cenu, která se udílí od roku 2008, letos obdržel
Peter Matthiessen.
Druhá cena se předávala ve
středu (9. 6.). Jednalo se o Cenu Waltera Sernera, jež se uděluje za
nejlépe napsanou povídku. K vítězství stačilo následující: být
studentem střední školy, držet se žánru a tématu „Život je
hledání“, nepřesáhnout pět normostran a mít trochu onoho
spisovatelského umu. Ze všech došlých povídek (a bylo jich přes tři sta!)
vybrala odborná porota (Olga Stehlíková, Vladimír Justl, Petr Prouza) dvacet
finalistů, kteří byli v rámci slavnostního předání vyhlášeni,
odměněni diplomem a souhrnným vydáním knihy Život je hledání
(v tiskové i elektronické formě), jež tvoří soubor oněch dvaceti
povídek a kterou pro ně vydal FSP ve spolupráci s Google. Sluší se
i jmenovat první tři vítěze a jejich povídky: Klára Feikusová –
Tragédie jednoho života, Dagmar Pokorná – Život je
hledání, František Holub – Sherlock Holmes není dobrodruh.
Michael March okomentoval předávání Ceny Waltera Sernera a spolupráci
s Googlem slovy, že ho těší propojení neviditelného s viditelným,
světu internetu s reálným světem knihy. Taťána le Moigne, ředitelka
českého Google, k této spolupráci prohlásila: „Život je hledání a
každé hledání je příběh. Těší mě, že jsme našli cestu, jak pomocí
příběhu propojit online svět s offline světem, nové technologie
s literaturou a mladé lidi s uměním psát.“
Poslední festivalový den (10. 6.) byla předána cena Rytíř kultury
2009 za kulturní filantropii. Tato cena, jejímž ztělesněním je soška
Jezerní panna od Olbrama Zoubka, se uděluje od roku 2003. Letos cenu
získali manželé Smrtovi, neboť již deset let bez nároku na odměnu na
festivalu budují zázemí pro novináře.

Za všechny literární čtení a
diskuze jmenujme třeba diskuzi na téma „Otroctví“, která se konala ve
středu (9. 6.) v irském velvyslanectví. Zúčastnili se jí Assia Djebar
(alžírská spisovatelka; věnuje se složitému postavení muslimských žen a
jejich snaze o sociální emancipaci), Michael March (ředitel FSP; zastupoval
nemocného Walcotta) a John Wray (americký prozaik s rakouskými kořeny).
Diskuzi moderoval a umně z francouzštiny překládal Jan Švejnar. Všichni
zúčastnění se shodli na tom, že otroctví má velmi individuální
perspektivy – ať už se týká vytváření historie státu, či se jedná
o roli jednotlivce. Michael March na toto téma mluvil o takzvaném
psychologickém otroctví, že vlastnit jinou osobu je též otroctví – a
nemusí jít jen o pracovní úvazek, týká se to i vztahů mezi lidmi,
člověk i sám sobě může být otrokem. Jan Švejnar podotkl, že
i totalita, jak ji z české historie dobře známe, nese mnoho prvků
otroctví. Hodně se též diskutovalo o otázce, zda u otroctví dochází
k nárůstu, stagnaci či poklesu, názory na toto nebyly zcela pozitivní.
John Wray otázku otroctví přirovnal k rasové otázce a prohlásil, že
když se stal Barack Obama prezidentem, ještě neznamená, že je rasová
otázka vyřešená. Mluvilo se i o zachování minima lidských potřeb a
práv v každém státě, což by podle účastníků diskuze mohlo otroctví
omezit, či dokonce vymýtit. Zároveň Evropa a Spojené státy mají být
záchrannou sítí, která na toto dohlédne. Jednou z myšlenek celé diskuze
byl fakt, že každý národ má nějaké téma ze své historie, které je pro
něj tabu, o němž se nerad baví. A právě cílem každého národu
i jednotlivce by měla být touha překonat tyto zábrany a začít se o tom
všem bavit, postavit se vlastní historii a přijmout ji. Ke konci diskuze
Michael March prohlásil, že kdykoli slyší slovo otroctví, současně se mu
vybavuje slovo svoboda, protože bez kontaktu s prvním bychom si nemohli
uvědomit cenu druhého.

Pětidenní literární maraton nabídl široký prostor pro literaturu a
literární diváky. Zážitky každého z nás se můžou lišit podle toho,
co si kdo do svého itineráře zařadil. Ale tuším, že všichni máme jedno
společné. Ten chladivý pocit při vstupu do sálu Nové scény ND byl pro
každého odměnou, že se odhodlal vyjít do toho úmorného horka a věnovat
svůj čas literatuře, a ne koupališti či klimatizovaným kavárnám. Snad
příští rok bude panovat o trochu vlídnější počasí, abychom se mohli
vydat na pouť Středozemím, které bude pro příští ročník
zastřešujícím tématem.