Festival spisovatelů Praha, 16.–20. 4. 2011

Téma letošního, jednadvacátého
ročníku Festivalu spisovatelů Praha volně navázalo na loňskou tematiku Kacířství
a rebelie a ironicky se optalo, jestli to někdo rád horké. A ukázalo
se, že naprosto všichni zúčastnění. V sálech to vřelo, atmosféra
houstla, jiskry přeskakovaly, až nejednomu diváku zatrnulo při vzpomínce na
požár Národního divadla. Ale naštěstí ke katastrofě nedošlo, plamenné
diskuze byly vždy uhašeny chladivou vlnou smíchu.

Téma Festivalu dále upozornilo na konflikt vnějšího světa obrazů a
intimního světa literatury. Zahrnulo do sebe ale také sociálně-politické
dění ve světě, zejména v Evropě a Středomoří, které se v poslední
době ukazuje být úhelným kamenem odrážejícím problematické okamžiky
směřování evropského a světového společenství. Oproti minulým
ročníkům se začátek Festivalu posunul o dva měsíce. Tímto krokem
Festival vyšel vstříc zejména studentům, jejichž účast v letních
měsících by byla ohrožena nastávajícím zkouškovým obdobím. Jako
odměnu za svou přízeň či jako motivaci k učení měli studenti vstup
zadarmo na vybrané diskuze. Pokud si již vstup museli zaplatit, mohli využít
výrazné slevy.

Mezi hvězdy festivalu patřil
nositel Nobelovy ceny za literaturu Derek Walcott (Hostina života)
z karibského ostrova Svatá Lucie, nositel Pulitzerovy ceny Junot Díaz (Krátký,
leč divuplný život Oskara Wajda), původem z Dominikánské republiky a
jeden z nejznámějších amerických spisovatelů Don DeLillo (Bílý
šum, Podsvětí, Padající muž, Bod Omega),
který bývá označován přízviskem „bard televizního věku“,
především díky námětům svých knih, narážejících na problém médií
a komunikace. Z geopolitického hlediska je nutné zdůraznit účast dvou
tureckých spisovatelů – Nedima Gürsela, obviněného za román
Alláhovy dcery z hanobení muslimské víry, a Zülfü Livaneliho
(Štěstí). Na autorských čteních se představilo též několik
spisovatelů z Řecka (Athena Papadaki, Dionysis Kapsalis) a České republiky
(Petra Hůlová, Sylva Fischerová a Tomáš Kafka), frankofonní literaturu
zastoupili dva klasici poezie – cenami ověnčený básník Michel Deguy a
skromný lyrik Werner Lambersy.

V pondělí
(18. 4.) se konalo autorské čtení Nedima
Gürsela a Michela Deguyho. Gürsel nejdříve přečetl
turecky ukázku ze svého románu, aby se diváci zaposlouchali do zvuků jeho
mateřštiny. Poté David Prachař, jenž si neodpustil povzdechnutí nad
nízkou účastí diváků v sále, přečetl ukázku z připravovaného
českého překladu románu Dobyvatel, který je považován za
nejlepší Gürselův román, jenž byl napsán ale již před 15 lety.
Moderátor Tomáš Laně s ním vedl diskuzi přímo v duchu tématu
festivalu – nevyhýbali se žhavým tématům o Gürselově trestním
stíhání, o komunismu, o pohledu na náboženství. Na toto téma Gürsel
řekl, že je vidět, že došlo k pokrokům na poli svobodného
vyjadřování, ale stále jsou znatelná různá omezení – uvedl příklad
zatčených novinářů či zmínil pokus o zničení knihy před jejím
publikováním. Na závěr řekl, že tento postup směrem ke svobodnému
vyjadřování je třeba urychlit, a nevzdálit se tak evropskému
myšlení.

Moderátor Petr Král vyzpovídal Michela
Deguyho, renomovaného francouzského básníka, jenž napsal
na 40 básnických sbírek. Spolu si povídali o Deguyho poezii, jeho
básnických vzorech, o cestě, kterou se ve svém díle vydává. Deguy řekl,
že báseň by se svou stručností měla číst, zapomenout a znovu vybavit,
citovat, ale rozhodně ne ihned pochopit. V tomto duchu též sám říká, že
píše poezii, která je téměř srozumitelná. Dále Deguy prozradil, že se
ve svých básních snaží dosáhnout pohybu reflexe, poetična básně,
snaží se o autonomizaci svých básní. Zároveň říká, že poezie musí
klást otázky, a to zejména o současnosti a jejích problémech. Na závěr
sám přečetl některé básně ze své sbírky Náhrobky
ležících.

V úterý
(19. 4.) jste mohli navštívit autorské čtení
Vladimíra Párala a Junota Díaze.
S Vladimírem Páralem vedl diskuzi Lubomír Machala, literární vědec,
který o Páralovi píše knihu. Snažil se z Vladimíra Párala dostat
jakékoliv reakce na jeho tvorbu, ale dá se říct, že víc informací
vyzískáte z nemluvněte než z Vladimíra Párala, takže byl Machala nucen
své otázky i několikráte opakovat, než se dočkal jakéž odpovědi.
V jedné otázce například Páralovi řekl, že v jeho první novele je již
obsažena tematika celé jeho tvorby. „Udělal jste si fahrplan, a pak
jste z něho 50 let těžil.“ „Tak já jsem sem přišel, abych získal
uznání, a Vy takhle,“ odlehčeným tónem odpověděl Páral. Dále se
oba pánové bavili o tom, která Páralova kniha je nejlepší, kterou naopak
nemá rád, o jeho pseudonymu, jehož vymyšlení mu dalo zabrat víc než
napsání celé knihy. Páral prozradil, že své knihy píše osvědčenou
metodou tužky a papíru. „Taky nemůžete ženu objímat
v rukavicích,“ ospravedlnil svou techniku. Na závěr se Machala
pokoušel vytáhnout z Párala sebemenší informaci o tom, jestli chystá
nějakou knihu, 15 let už totiž nic nového nevydal. Což Páral komentoval
slovy: „Nu, festival nám už končí…“ Ukázku z Milenců a
vrahů přečetla Kateřina Winterová.

Po Páralovi na scénu přišel
Junot Díaz s moderátorem Martinem Belkem, jenž se publiku
svěřil, že si s Díazem povídal celý den, takže už teď vůbec neví, na
co by se ho zeptal. Snad bylo prokletím celé diskuze, že se oběma
moderátorům ne vždy podařilo dostat ze svých hostů odpověď na své
otázky, neboť oba velmi rádi odbíhali do jiných tematických končin.
Nicméně, Díazovi odpovědi byly vždy nesmírně svěží a vtipné.
„Připadám si fakt divně, ostatní autoři tady mají tak dvacet
knížek a já jsem tady s jedinou novelou, a ještě ke všemu jsem dost
starej. Bylo by to v cajku, kdyby mi bylo 22, což mi ale není.“ Belk
se Díaze dále ptal, jak se snaží zaujmout své studenty, projevit v nich
zájem. Díaz odpověděl, že se snaží vyhýbat předpisům, neboť jich
mladí dostávají tolik, že ještě jeden navíc – a vybouchne jim hlava.
Dále se bavili o čtení. „Čtení knihy se odvíjí v úplně jiném
rytmu než život v jednadvacátém století. Já sám čtu strašně rád, ale
zabere mi dost času, než se dostanu, respektive zpomalím do čtecího
rytmu.“ Díaz se dále rozpovídal o spisovatelském údělu.
„Píšete a uvnitř hluboce věříte, že jedna osoba na světě si Vaše
dílo přečte, a změní ji to.“ Dále parafrázuje spisovatele:
„Jsme bez peněz, nejsme slavní, nikdo nás na ulici nezastaví se slovy:
‚Hej, skvělá povídka!‘“ Dále podotýká, že spisovatel pracuje
na budoucnosti, ne nadarmo se říká, že publikum, pro které autor píše, se
ještě nenarodilo. Martin Belk se ho optal i na to, jaké je to být
dominikánsko-americkým autorem. Ve jménu toho se Díaz rozpovídal na téma
škatulkování. Že si jako umělec s touto nálepkou může hrát, neboť mu
poskytuje dosti široký prostor. Dále se svěřil, že jeho rodiče nejsou
spokojení s jeho spisovatelskou dráhou, že si přáli z něj mít doktora.
Junot Díaz totiž vyrůstal v supermaskulinním prostředí plném vojáků,
proto dlouhá léta chodil do posilovny a předstíral, že neumí číst.
Dokonce mu řekli, že ho měli radši, když „byl blbej“.

Středa
(20. 4.) odstartovala diskuzí nad Poundovým citátem: „Válka
je zkáza dobrých restaurací“, jíž se zúčastnil Vladimír
Páral, Junot Díaz, Christopher Hudson a moderátor Jiří
Pehe. Bavilo se nejen o jídle, gastronomii, ale i o kultuře
všeobecně. Jiří Pehe podotkl, že válka není zkázou jen dobrých
restaurací, ale i kultury. Páral naproti tomu mluvil o poválečném
stravování, došlo na přetřes i jídlo v době komunismu. Díaz si
postěžoval na kulturu v Americe – sice její úroveň stoupá, lidé se
snaží umění všelijak podporovat, ale stále je mezi nimi spousta takových,
co nepřečtou ani jednu knihu za rok, co jdou do muzea jednou za pět let.
Naproti tomu Páral se rozohnil na téma Hollywood, padla slova jako
„sračky“, „ubohost“ a jeho závěrečná proklamace „Stop the
Hollywood!“ mluví za vše. Díaz poté mluvil o sociálně-kulturním
omezení umělců, o tom, že jim vždy někdo bude šlapat na krk. „Já
na svém krku mám tolik šlápot od bot, že si až kolikrát říkám, jestli
ještě nějaký krk mám.“ Poměrně horlivou diskuzi Páral zakončil
slovy: „Nechť umění a láska vcházejí do našich životů svorně a
ruku v ruce.“

Od šesti hodin následovalo
autorské čtení, kterého se zúčastnila Petra Hůlová a
Dionysis Kapsalis. Petru Hůlovou vyzpovídala Jana Šrámková (Hruškadóttir),
která se ptala na tematiku jejích románů, osamocenost postav, vznik
jednotlivých děl. Hůlová třeba prozradila, že žádná její kniha
nevznikla na stejném místě, s každým příběhem je pro ni spjatý
konkrétní prostor. Dále řekla, že manžel její dílo hodnotí jako 3G –
gender, geografie a generace. Na závěr přečetla nejkontroverznější
pasáž ze své nejkontroverznější knihy, z Umělohmotného
třípokoje, kterou ještě nikdy na veřejnosti nečetla, protože na to
neměla odvahu. Dionysis Kapsalis začal úvod svého čtení
příběhem. Šel po Národní třídě, vstoupil do antikvariátu a koupil si
knihu. Jednalo se o český překlad Shakespearových sonetů, dokonce
s vepsaným ex libris. Kapsalis řekl, že původního majitele knihy nezná,
nezná ani jeho rodinu či důvod, proč takovou knihu prodali. Ale on si ji
nesmírně rád koupil, vezme si ji do Řecka a bude se z ní těšit po celý
svůj život. Inspirován tímto zážitkem přečetl několik sonetů ve svém
vlastním překladu do řečtiny, v českém znění je přečetla Klára
Issová.

Festival spisovatelů Praha opět nabídl možnost strávit několik večerů
s literaturou, oproti loňskému ročníku této možnosti využilo více
diváků, ale stále se nedá říct, že by se na Festival stály fronty a
lístky se prodávaly na černém trhu. I když pomineme fakt, že jsou
literáti většinou bojácní tvorové, kteří jsou spokojeně schovaní ve
stínu pod kamenem, není od věci jednou do roka vytáhnout růžky zpoza ulity
a podívat se, co je ve světě i doma nového.