Varhaník
Ondřej Pivec je jedním
z nejvýraznějších talentů mladé jazzové generace. Se svou skupinou
Organic quartet sklízí jeden úspěch za druhým. V roce 2006 byl oceněn
soškou anděla Akademií populární hudby v kategorii Jazz a Blues, kdy
debutoval albem Don`t Get Ideas. O rok později vydal CD Never Enough a během
pobytu v New Yorku natočil s tamními muzikanty zatím poslední vydanou
deskou Overseason.
Když
se řekne „můj největší hudební zážitek“, jaký konkrétní se ti
vybaví?
Myslím, že doposud pro mě bylo největším zážitkem, když jsme vloni
v létě natáčeli s Američany desku v New Yorku. Byli to velmi zkušení
muzikanti, studio bylo výborný, takže všechno, co se týkalo samotného
natáčení, bylo velkým zážitkem. Také se těším, až pojedeme šňůru
po republice, to snad bude další hudební zážitek.
Co bys rád přenesl z New Yorku sem?
Asi jednu věc, které jsem si tam všiml. Mezi všemi muzikanty panuje určitá
profesionalita. Ale to už se tu taky začíná vyvíjet. Možná bych sem ale
vůbec nic nenosil, ono to, co sem má přijít, přijde samo.
Jakou zemi bys rád hudebně objevoval?
Toho je víc. V poslední době mě zajímají africké země, které toho
mají hodně co nabídnout. Ale i třeba Brazílie, Španělsko, Kuba. Tyhle
horkokrevné země jsou místa, kde hrají lidovky a má to úžasnou energii.
Naopak mě nijak zvlášť neláká Indie, jejich rytmus a melodika mi moc
neříká.
Máš nějaký stálý inspirační zdroj?
To je různé. Už nějakou dobu jsem v určitém útlumu, kdy jsem toho moc
nenapsal, ale vůbec mi to nevadí, protože to jde v nárazových vlnách.
Člověk se musí nejdřív zásobit zážitky nebo emocemi, který jdou potom
ven. Myslím, že kdybych psal pořád, byly by to hrozný bláboly. Jestli teda
už nejsou. Takže stálý inspirační zdroj nemám a ani ho nehledám,
protože když to přijde, tak to přijde samo.
Na festivalu ve španělském Gextu jste získali cenu diváků. Co
to pro tebe znamená?
Rozhodně to pro mě znamená hodně, a i víc, než kdybychom dostali cenu
poroty. Ta ocenila kapelu, kterou jsme my osobně považovali za nejslabší
článek celé soutěže. Vůbec nám tedy nevadilo, že nám porota nic
nedala.
Letos bylo na festivalu asi sedmnáct tisíc návštěvníků, takže když jsme
dostali cenu publika jako nejlepší kapela i já jako sólista, bylo to
vlastně mnohem lepší. Pro nás to znamená, že můžeme jet do Španělska a
bude se tam naše hudba líbit. Moc si toho vážím.
J****ak
vnímáš současnou hudební scénu?
Určitě se to lepší. Alespoň na té jazzové scéně a mezi žánry, které
jsou k ní připojené. Jde to pozvolna, ale je tady čím dál víc dobrých
muzikantů díky Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka, která dává
opravdu kvalitní vzdělání a díky vydavatelství Animal music právníka
Petra Ostrouchova. Ten to dělá vyloženě dobře, vychází dobré desky a
muzikanti mají určitou publicitu. A i lidi, kteří mají komerční
potenciál, jako třeba Dan Bárta, dělají hudbu, která je zajímavá a není
hloupá. Vnímám to tak, že kabátovsko-pivní mentalita začíná být
infikovaná něčím pozitivním.
Čím myslíš, že to je?
Řekl bych, že je to přirozený vývoj. Dlouho jsme tu byli zabrzděný
bolševikem a teď všechno přejímáme zvenku se zpožděním. Lidi jsou ale
víc informovaný a mají větší možnost výběru, než měly generace před
námi. Takže tu teď asi bude takováhle vlna a pak se to možná zase zkazí.
Hodně tomu vážně napomáhá škola Jaroslava Ježka, ze které vycházejí
muzikanti, kteří dobře hrají, a úměrně k tomu vzniká i posluchačská
základna.
Na vaše koncerty chodí poměrně dost cizinců. Máš pocit, že
cizinci vnímají jazz jinak než Češi?
Jak kteří. Záleží jako ve všem na konkrétních lidech. Pokud bychom ale
třeba porovnali Čecha a Španěla, oba by jazzu rozuměli přibližně
stejně, tak ten Španěl bude vřelejší posluchač. Nebude se bát projevit,
když se mu bude něco líbit. My jsme v tomhle trochu uťápnutý národ.
Když jsme byli právě nedávno ve Španělsku, tak jsem myslel na to, jak je
to otevřený národ. Jsou družní a mají hodně energie, což my úplně
v povaze nemáme.
Co tě na hraní nejvíc baví?
To bude víc věcí. Za prvé je to kolektivní tvorba na místě, protože se
může stát, že spousta věcí vyjde úplnou náhodou a pak z toho má
člověk hroznou radost. A za druhé je to nějaké rozrušení, mám rád,
když má hudba hodně energie.
V jakých prostorech rád hraješ? Klub U Malého Glena je
skutečně tak malý, že ti posluchači leží na kolenou, nevadí ti
to?
Nevadí, pokud jsou to posluchači, které to zajímá. Tam je nevýhoda, že
když se objeví dva tři lidi, které to nezajímá a žvaní, tak je koncert
úplně zničený. Ale obecně hraju rád před větším publikem. Poslední
dobou jsme párkrát hráli opravdu velké věci. V Aténách bylo šest a půl
tisíce lidí, a to prostě člověk nemůže hrát špatně. To ani nejde.
Napsat komentář