Rodák ze Západního Sussexu, Antony Hegarty, přinesl za dobu svého
působení do hudební branže tři desky a smyčcové kvarteto nabídl jako
naprosto přirozenou součást popové muziky. Přesídlil do New Yorku a
v řadě rozličných hudebních kolaborací (hostoval např. na albech Lou
Reeda, CocoRosie nebo Rufuse Wainwrighta) dokázal svým fanouškům, že se
umí měnit jako chameleon na slunci. Poznamenala nějak Antonyho variabilita
i poslední album The Crying Light?
Antony and the Johnsons – The Crying Light
10 skladeb/ 39:24 min. (Secretly Canadian)
O Antony & The Johnsons se v rybníčku české publicistiky příliš
nepíše. Je stále vděčnější recenzovat produkty hudebního mlýnku MTV,
které se u dospívající mládeže těší značné popularitě, než
muzikanta, jenž na první poslech působí značně introvertně a
neproniknutelně. Dnešní hudební trh plní elektronická a taneční muzika;
a tak Antony & The Johnsons pokradmu tvoří svou vlastní revoltu. Smyčce,
pomalé, tiché kompozice, texty o narození a smrti, Hegartyho teskný, místy
až kvílivý, nepřeslechnutelný vokál – to je jejich trademark –
poznávací znamení.
Po úspěchu alba I Am a Bird Now, které vyhrálo prestižní Mercury Prize
v kategorii deska roku 2005, všichni napjatě očekávali, co nové album,
ohlášené v říjnu 2008 singlem Another World, na Antonyho hudební konto
přinese. Cit pro jemné, příjemně vtíravé hudební kompozice a lyrické
texty zpěvákovi a uskupení kolem něj očividně zůstal. A tak v lednu
letošního roku vydal pod záštitou labelu Secretly Canadian své kritiky
tolik očekávané album.
Už samotná vypjatá, křečovitá fotografie japonského tanečníka Kazua
Ohna na obalu desky nejenže upoutá pozornost, ale evokuje také pocit utrpení
a naprosté oddanosti umění. Hegarty se ke stařičkému, více než
stoletému tanečníkovi hlásí jako ke své Múze a uměleckému otci.
Z hudby samotné vyprchalo pozdvižení, které způsobila Antonyho androgynní
stylizace a upřímné, možná trochu nechtěně provokativní texty
oslavující ženství a netradiční lásku. Mezi deseti písněmi alba tak
zůstal především nesporný talent a hudebně vytříbené sdělení. Jestli
se ještě někde pohybuje pachuť starého skandálu, pak je to jen
v bulvárních textech. 
The Crying Light vystihuje docela přesně jedno slovo: útěcha. První
poslech může vyvolat dojem pochmurnosti, ale opak je pravdou, což samotný
Hegarty potvrzuje na koncertech, kde se ladění jeho písní záhy mění na
vystoupení plné úsměvů a radosti. Skladby jsou natolik uhlazené a
uklidňující, že Hegarty skrze ně nabízí objetí, potěšení.
Již zmiňovaný pilotní singl Another World poukázal, jakým směrem se
bude celé nové album ubírat. Kdo by hledal desku plnou hravých, tu energicky
našlápnutých, tu jazzově znějících skladeb a Antonyho bušícího do
klaviatury, musí si odskočit k jeho debutu pojmenovanému jednoduše Antony
& The Johnsons. Na The Crying Light se soulové ladění protíná
s libozvučnou popovou křivkou a čistou klavírní hrou. Album je
v určitých momentech (nenápadná One Dove a Another World) téměř až
usedlé, k použití jako kulisa pro nerušený hovor nebo ukolébavka před
usnutím.
I při opětovném poslechu není jednoduché najít pomyslný vrchol.
Může jím být kratší skladba Epilepsy Is Dancing, o jejíž snovou,
téměř až kýčovitou vizuální realizaci se postarali bratři Wachowští,
nebo klíčová The Crying Light rozverně navazující na Kiss My Name, která
se jako jediná píseň z alba rytmicky výrazněji odlišuje. Nebála bych se
však vyzdvihnout především pro kapelu jemně netradiční skladbu: Aeon –
vzácný okamžik, kdy na celé desce zazní elektronická kytara. Její zvuk je
navíc neostrý, jakoby rozladěný a po celou dobu písně graduje s Antonyho
naléhavým hlasem, až nakonec přehluší zpěv a sám se utne.
Antony a Johnsonovi potvrdili, že se distancují od mladické, kontroverzní
hudby. Neudělali krok stranou nebo zpět, ale ani vpřed. Místo toho
oprášili, ba dokonce vyleštili základy, na kterých celá jejich tvorba
stojí – a tak teď přistupujeme k albu žánrově velice podobnému svému
předchůdci, I Am a Bird Now. Jen je o něco usedlejší (pocit euforie
vystřídal stav na hranici bdění a spánku), naléhavější, vyzrálejší a
nabízí čirou, upřímnou lidskou útěchu víc než kdy předtím.
Napsat komentář