Po křehkém přírodně lyrickém debutu Kauan (1999) a druhém albu Väre (2002), plném mrazivé imaginace, o sobě dali finští progresivní folkaři TENHI, ještě v loňském prosinci, opět vědět novinkou Maaäet.
Ústřední trojice multiinstrumentalistů Ilmari Issakainen (bicí, piano, kytara, baskytara, perkuse, vedlejší vokál), Tyko Saarikko (zpěv, piano, varhany, klávesy, kytara, perkuse) a Ilkka Salminen (zpěv, kytara, baskytara, varhany, perkuse), doplněná o čtyři hosty – Inku Eerola (housle), Janinu Lehto (flétna), Jaakka Hhilppö a Tukku Tolvanena (oba vedlejší zpěv), představuje na třetím albu nejvyzrálejší a nejkompaktnější hudební výraz tělesa za celou jeho dosavadní existenci. To vše v krystalicky čistém zvukovém balení. Co do nálad, lze mluvit o jisté kontinuitě s oběma předchozími alby, přičemž použitými výrazovými prostředky se Maaäet jednoznačně víc odvolává na hudební schémata debutu, s minimem rockových exkursů, jaké se objevily na Väre.
Jako na obou předchozích počinech, i na Maaäet nás TENHI uvádí do dosud neodkouzleného světa severské přírody, která trpělivému posluchači za odměnu ráda sama vypoví plný tucet příběhů prosycených atmosférou dávných mýtů a lidových zkazek, příběhů zakletých v tajuplném bezčasí, kde folklór dosud zůstává nedílnou vyživující dření lidské každodennosti a osou společenského života.
Čarokrásné baladické skladby pozorného posluchače velmi lehce přenesou až na sám práh pohanského podloží jeho osobnosti, aby se mohl spolu s muzikanty vnořit do zdánlivě zmizelého podmanivého světa nespoutané přírody, vlnící se v rytmu esoterických nálad a vnitřních hnutí jejích ctitelů. A to v kulise jedinečné souhry všech hudebních nástrojů, jimž vévodí dramatická recitace a "šamanské" zaříkávání Saarikka a Salminena. Již úvodní, ztěžka plynoucí skličující Varpuspäivä nás uvádí do této říše, v níž se zdržíme ještě po dobu dalších 11 skladeb. Druhá Kuoppa, oscilující mezi teskným ztišením a vášnivě údernou expresivitou, potom připravuje prostor skladbě Kuulut Kesiin, takřka folkově skočně odlehčenému dialogu akustické kytary a zastřeného zpěvu. Po ní následuje uhrančivě pulsující Salain a skličující osudovost vyvěrající z jediného vrstveného ústředního motivu v podobě nostalgické Viimeiseen. Hudební pouť pokračuje dál katarzně melancholickou písní Vähäinen Violetissa a horečnatě snivou Sarastuskävijä k Maa Syttyy, v níž jako by se recitátor-věštec za minimalistického doprovodu piana již pomalu začínal loučit s odcházejícím pohádkovým světem. Následná Tuulenkaato je dalším ztělesněním sváru živočišně expresivního výrazu a vyklidněného zaříkávání. Aatos, která přichází po ní, je "jen" křehkým mostem vystaveným na roztouženém zpěvu, takřka "klasické" kytaře a houslích, uvádějící nás k předposlední skladbě alba, Uuvu Oravan Luu, pochmurné i živelné zároveň. Maaäet uzavírá Rannalta Haettu, pocitově vzdušný hold skandinávské přírodě.
Na svém třetím albu finští TENHI nejen potvrdili své výsadní postavení na severské "neofolkové" scéně, ale zároveň netrpělivě vyčkávajícím posluchačům přednesli nejzralejší plod své tvorby a dokázali, že zdánlivě úzce vymezený žánr nabízí pilným, kvalitním a otevřeným muzikantům dostatečný prostor pro hudební pestrost a vývoj vlastního výrazu. Nezbývá než se těšit na jejich další výpravu do světa mýtů a doufat, že pro ně, jako pro rodilé Finy, nebude v případě čtvrtého alba platit negativní číselná symbolika, kterou čtyřce přiznává "naše" indoevropské myšlení.
Track List:
1) Varpuspäivä
2) Kuoppa
3) Kuulut Kesiin
4) Salain
5) Viimeiseen
6) Vähäinen Violetissa
7) Sarastuskävijä
8) Maa Syttyy
9) Tuulenkaato
10) Aatos
11) Uuvu Oravan Luu
12) Rannalta Haettu
