Představte si balík bez adresáta, možná je pro vás, možná taky ne. Ale co na tom – ujistíte se, že se nikdo nedívá, a už rozkošnickým pohybem dychtivých prstů svlékáte stuhu, rvete kýčovitý balicí papír na cucky, sápete se dovnitř. Pořežete se nůžkami a v krabici najdete kousek modelíny, jejíž barvu všichni známe z dětství. Je to barva smutků vyvstávajících ve chvíli, kdy se z tvárné barevné hmoty stane jednotná hnědá koule a všechny umělecké záměry ustoupí té odporně zabarvené mase. Mám za to, že v hudebním světě se tomu říká mainstream.
Sons and Daughters – This Gift
12 skladeb/ 40:41, Domino Recordings
Na začátku byl život. Sons and Daughters vzali pár lidských životů a úchylek, špínu z ulice, kopu vajglů z podlahy nonstopu, pár rozbitých půllitrů, všechno to hodně rychle promíchali a nacpali do dvou desek. Byli kapelou, co jste si po propité noci nahráli od kámošů na starou kazetu a pak šířili dál. „Hej, tohle si poslechni. To je rock´n´roll, vole.“ Do auta jste si ji nebrali proto, abyste to pod návalem všeho toho vzrušení a rychlosti nenaprali do stromu, a sotva by vás někdy by vás nenapadlo, že s vydáním nové desky nazvané This Gift bude daleko aktuálnějším problémem nebezpečí mikrospánku. Překvapení? Možná jste se měli zamyslet nad tím, jestli vám barva bookletu nepřipomíná něco z dětství. Třeba hru s barvami, která končí nudou a zklamáním. Už víte?
Třetí studiový počin Sons and Daughters přesně splňuje kritéria střední vlny. Předvídatelné tóny kytar, texty pro každou náladu a zkrotlá Adele Bethel s hlasem vybroušenějším než kdy předtím, která jako by vztyčovala ukazováček a říkala: „Vítejte ve světě dospělých, milé děti. Nedělejte problémy a povede se vám dobře.“
S&D se dali na stavbu hudebních Potěmkinových vesnic. Někde hluboko uvnitř ještě najdete poslední zbytky života, které sice pořád stojí za to, ale jsou potlačeny krásným novým barevným a zároveň beznadějně mrtvým obalem. Snad zestárli, zvážněli, řekli si, že je načase přeladit na střední vlnu, nahrát HIT a udělat díru do světa. Něco sdělit a vyřvat díru do hlavy všem lidem, co se na chvíli zaposlouchají. Chtěli by to udělat, hrozně moc by chtěli. A to je právě ten problém – z celé desky je cítit zoufalá snaha. Snaha vybrousit nedokonalosti, znít lépe, dospěleji, zodpovědněji, snaha oslovit víc lidí, která nakonec tak nějak vyznívá do prázdna rádiového éteru.
Hlasová koketérie a sexy uřvanost se ztratila pod návalem mrtvolné kytarové líbivosti a přímé texty se obalily metaforami. Rytmus nočního města a pachuť ranní kocoviny jsou definitivně pryč, místo nich nastupují povrchní a naoko působivá slovní spojení.
„Je to v suchu, punk je mrtvej,“ britští kytaroví chlapečci si určitě oddechnou. Pohodí patkou, povolí si kravaty, dokouří a hodí vajgl do kanálu. „Co si nepamatujem, to se nestalo. Díky, ruko trhu, máš to u nás.“
Napsat komentář