Recenze: U2 – No Line on the Horizon

Pět dlouhých let uběhlo od vydání posledního alba How To Dismantle An
Atomic Bomb, které bylo naprosto vynikající ukázkou toho, že i po takové
době společného působení mají U2 neustále svým fanouškům co
nabídnout. Zároveň šlo o nejdelší přestávku mezi dvěma deskami, jakou
kdy skupina měla. Právě proto mě zajímalo, jak to bude vypadat
s novým albem…

U2 – No Line On the Horizon
11 skladeb/ 53:43 minut (Interscope)

Ač je to neuvěřitelné, skupina vznikla již
v roce 1976 (pod jménem Feedback a později The Hype) a dalo by se říct, že
se dočkala úspěchů hned vydáním prvního studiového alba Boy.
Následovaly další známé desky, například War, Joshua Tree (které bylo
oceněno v roce 1988 cenou Grammy za album roku), Achtung Baby, Pop nebo All
That You Can´t Leave Behind. Zajímavostí je, že to byl právě Bono,
kterého chtěli zpočátku jeho spoluhráči ze skupiny vyrazit kvůli zpěvu a
špatné hře na kytaru. Ale Bono se nakonec ukázal jako showman a to ostatní
časem dopiloval. U2 natočili během své kariéry i několik soundtracků.
Například k filmu Batman Forever, Lara Croft: Tomb Raider nebo Million Dollar
Hotel. Zpěvák Bono je také známý pro svůj boj za podporu třetího světa,
takže se celá skupina často věnuje charitativním akcím. V roce
1985 vystupovali na akci Live Aid a v roce 2005 účinkovali například při
benefičním koncertu Live 8.

Ale zpět k albu. No Line On The Horizon je již dvanácté studiové album
této irské skupiny. Práce na desce trvala od června roku 2007 až do
prosince 2008 a spolupracovali na ní producenti Brian Eno, Daniel Lanois a
samozřejmě Steve Lillywhite. Zajímavý je také obal novinky. Černobílá
fotografie japonského umělce Hiroshi Sugimota znázorňuje jednoduché
setkání moře s oblohou.

Nedočkáme se sice
ničeho převratného, ale po třiceti letech společného působení na scéně
už snad ani není možné, aby přišli s něčím novým a
překvapivým.

Album pokračuje v rockovějším
stylu předešlých dvou titulů All That You Can´t Leave Behind a How To
Dismantle An Atomic Bomb. Stačilo pustit si první písničku a bylo mi jasné,
že tato skupina rozhodně s dechem nekončí. Deska se do vás zakousne jako
hladový buldok a nehodlá pustit, než ji doposloucháte do samotného konce.
Prvním singlem se stala skladba Get On Your Boots, silná rocková píseň
s podmanivou baskytarou. Tento song U2 zahráli například při nedávném
předávání cen Grammy a je pravda, že naživo zní přece jen krapet lépe.
Ale i přesto je vidět, že si skupina dala opravdu záležet a vypořádala
se s dlouhou přestávkou nadmíru dobře. Hned druhá písnička na desce
Magnificent zní opět jako staří dobří U2. Rychlé rytmické písně dále
střídají pomalejší, například Moment of Surrender nebo velice zajímavá
White As Snow doplněná jednoduchou kytarou a působivými vokály.

Z alba srší čistá energie, kterou cítíme při silných kytarových
riffech. Ale nejsou to jenom ostré kytary, jsou to také melodicky podmanivé
písně, které uchvátí. Všechno je naprosto dokonale sladěné a
propracované. I když má Bono úžasný hlas, bez svých kolegů by se mu
takový úspěch asi nepodařil. Na bubny ho doprovází zakladatel skupiny
Larry Mullen, na baskytaru Adam Clayton a samozřejmě kytaru a doprovodné
vokály tvoří The Edge.

Pro každou skupinu je těžké se neustále překonávat. Vzhledem
k úspěchu minulé desky je to pro U2 víc než složité. Nedočkáme se sice
ničeho převratného, ale po třiceti letech společného působení na scéně
už snad ani není možné, aby přišli s něčím novým a překvapivým.
Album je nicméně hudebně i textově velice kvalitní. Myslím, že fanoušci
budou více než spokojeni.

U2 na Brit Awards

{youtube}6fIyTmkKO68{/youtube}