Rytíři novodobého alternativního rocku se smilovali nad svými fanoušky
a přinesli novou, všemi očekávanou a vytouženou desku The Resistance. Mohou
prosit, třískat do kláves, párat struny a zpívat do posledního dechu, ale
mistrovské dílo z ní nikdy nebude.
11 skladeb / 54:18 (Warner Bros)
Už tři roky uplynuly od vydání vysoce oceňovaného alba Black Holes and
Revelations. Jenže která deska od Muse nebyla vysoce hodnocená? Jestli se
někdo stal příčkou na žebříčku, nad kterou už začíná zaručená,
oštemplovaná kvalita, pak to jsou právě Muse. Proč se tedy najednou The
Resistance propadla u mnohých novinářů i posluchačů do pozice
průměru?
Pokračovat i pátým albem ve stejné
stopě, kterou Muse už od 1994, tedy roku jejich
vzniku v jihoanglickém Teignmouth, začali brázdit nejprve britskou, poté
celosvětovou hudební scénu, by mohlo být jako spadnout do kýble sebeparodie
a stereotypu. Anebo taky ne. Mohlo by se to povést i popáté a svět by Muse
opět padl k nohám.
Start desky The Resistance nepřekvapí. Uprising je totiž přesně
ten typ písně, na který jsme od Muse dobře zvyklí, pořád se nám líbí a
pořád si podupáváme nohou do rytmu. Vybrat ho jako první singl se ukázalo
být dobrou volbou, protože na něj nebudou slyšet jen fanoušci, ale
i široká posluchačská obec. Pozici favoritů dál ale zastávají
maximálně dva, tři songy. Titulní skladba alba, The Resistance,
zapadá v širokém repertoáru Muse spíš jako nudná ukolébavka.
Naštěstí následuje silná dvojka – Undisclosed Desires a
United States of Eurasia. V tu chvíli možná uslyšíte z úst
Matta Bellamyho zpívat Freddieho Mercuryho (koneckonců nikdy se inspirací
v Queen netajili a ostatní recenze to zmiňují víc než bohatě).
Nevýrazné, jakoby nedodělané písně
MK Ultra nebo I Belong to You, spíchli horkou jehlou a
předhodili posluchačům, ať už se s tím nějak poperou. Jako by mi
z nahrávacího studia k uším zaznělo: „Konečně, pět hodin, padla a
jdeme domů.“ Takhle teda ne, kluci. Poprocková kýčovitost je zkousnutelná
leda pro diváky Pop Idol.
Poslední tři songy alba, Exogenesis
Symphony Part 1, 2, 3, jsou kapitolou samy pro sebe. Bellamyho
megalomanská preciznost nyní dostala prostor a ve spojení s orchestrem
nabyla velkých rozměrů. Ve skutečnosti se pak skladby označené
přívlastky Overture, Cross-Pollination a Redemption
nedají od sebe příliš odlišit. Poslouchám znovu a znovu a mou pozornost
udrží jen první Overture, v níž Bellamy zkresleným hlasem
opakuje „Who are we? Where are we?“. Epos, který nese jedno ústřední
téma, a to nesvobodu lidského jedince, pomalu končí.
Neklečím na kolenou, stojím nohama pevně na zemi. Desky Muse by měly mít své místo
v poličce každého, kdo se hudbě rád oddává. Ale na The Resistance,
hlavně pokud ji zařadíte někam doprostřed svých desek, bohužel docela
snadno zapomenete.
Uprising {youtube}w8KQmps-Sog{/youtube}
Napsat komentář