V rámci festivalu Stimul se v pražském Divadle Archa představí americká experimentální dvojice Matmos. Datum 18. června by si do diářů měli poznamenat především fanoušci neurotické elektroniky, která se nebojí využít ani provokativních naturalistických samplů. Ideálním předkrmem na koncert Matmos je nová deska Supreme Baloon, která vychází jako sedmý řadový titul v jejich diskografii.
Matmos – Supreme Baloon
7 skladeb / 49:16, Matador
Jeden by neřekl, že v americkém Baltimoru může být taková sranda, když tam mají jen jedno delfinárium. Zábavní a inteligentní savci se prezentují i na domácích pódiích tamějších klubů, Dana Deacona, Videohippos a rošťáky Matmos nevyjímaje.
Dvojice M.C. Schmidt a Daniel Drew bere elektronickou tvorbu za hodně experimentální konec. To však neznamená, že by se na jejich skladby nedalo tančit. S trochou hnidopišství by se dalo říct, že na druhé desce Quasi-Objects předznamenali největší hit následujícího léta, o který se v roce 1999 postaral Mr. Oizo a jeho žlutý plyšák Flat Eric. Pro Matmos je ovšem tabu cokoliv, co potřebuje mikrofon nebo vydává hutnější zvuk než prázdný sprej od vyčpělého deodorantu. Jestliže byl Flat Beat postavený na lince, která by svou hloubkou sáhla až na dno Mariánského příkopu, paralela od Matmos škrábala někde za uchem, které muselo hodně soustředěně naslouchat, aby zachytilo hrábnutí každé elektronky.
Obdobných postupů se nevzdali ani na novince Supreme Baloon. Otvírák Rainbow Flag představuje bizarní svět Matmos v plné kráse. Minimalistická melodie na způsob latinskoamerické salsy zběsile cvrčí, elektronické tóny z ní odpadávají jako jiskry od prskavky a korunu jí dodávají sóla na moogovou trumpetu, stejně jako vysokofrekvenční pískání pohybující se na hranici slyšitelnosti. Obdobnou koláž předvádí v i tracku Mister Mouth, v němž si berou do parády signifikantní prvky různých tanečních žánrů a vkládají mezi ně infantilní cirkusovou šaškárnu. Parodie? Výsměch? Těžko říci, ale co se týče spojení Matmos a humor, jednoznačně vede kompozice Exciter Lamp. Inspirace zubařkou, která si mezi vrtáním kazů a strháváním zubního kamene stihla ještě zastepovat a vyleštit okno, není zcela vyloučená. Pokud posluchač nepadne pod stůl ani po tomto kousku, dočká se ještě 8-bitové francouzské lidovky, pětadvacetiminutového lyrického ambientu a typicky Matmosovského polibku na rozloučenou.
Utírám si zpocené čelo, poslech této desky byl možná těžší než leckterý heavy metal. Mám pocit, že dua Matmos se naštěstí jen tak nezbavíme. Dokud jim nedojdou nápady a smysl pro humor, budou svými nahrávkami škrtit neinvenční interprety a jejich posluchačům pít krev. Obojího je stále dost, otázka je, co dojde dřív.
Napsat komentář