Bradforda Coxe proklínám hned z několika důvodů. Zaprvé mě před rokem jeho domovská kapela Deerhunter zbavila důvodu napadat indie jako vyčerpaný žánr, následně mě na sklonku roku zcela ohlušila svým noise popem na vynikajícím pražském koncertě, a aby toho nebylo málo, právě v těchto dnech vychází Coxův sólový počin Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel pod hlavičkou projektu Atlas Sound. Album, které mi na dalších několik týdnů znemožní poslouchat cokoliv jiného, protože dokud z poslechu této desky nezačnu plivat krev, je téměř nemožné, že se mu v mých uších bude moct jiný titul vyrovnat. Už zase, Bradforde.
Atlas Sound – Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel
13 skladeb
Pokud jste se s Coxem ještě ani v nejmenším neseznámili, je třeba mít na vědomí pár okolností. Tento šestadvacetiletý mladík z Atlanty trpí nevyléčitelnou nemocí, která se podepsala nejen na jeho anorektickém vzhledu, ale hlavně na textovém obsahu většiny jeho skladeb. Nešťastné dětství strávené na nemocničních lůžkách a role společenského vyděděnce mu uvízla v hlavě stejně tak jako touha po zvukových experimentech z poloviny 50. let. Pokud jeho tvorba v souvislosti s Atlas Sound nese alespoň zčásti označení pop, jde pouze o synonymum ke změti tónů zdánlivě vytvářejících melodii. Přidá-li se k tomu ještě přízvisko dream, nachází se potencionální posluchač někde na půl cesty ke konečnému poznání. Že jde o hodně složitou cestu, asi není třeba moc dodávat.
Uvítání od malého chlapce žvatlajícího o duchovi Charliem je na pozadí ambientní linky až trochu hororovým důkazem Coxových spiritualistických životních zkušeností. Jeho mystický zpěv hraje v případě Atlas Sound svoji specifickou roli. Zatímco hudbu vytváří často až monotónní smyčky kytarových vazeb, neidentifikovatelných ruchů a křišťálových zvonkoher, vokál se touto změtí proplétá a podle potřeby dodává atmosférickým skladbám na napětí/nudě/zoufalosti/naléhavosti atd., jak si zrovna okolnosti žádají. Téměř k dokonalosti je vokální part doveden ve skladbě Quarantined. Hlavní obsahovou myšlenku zastupuje až nesnesitelně často opakující se fráze I´m waiting to be changed podbarvená vrstvou vzdálených ech gradujících ve chvíli, kdy celá skladba přechází do pouhého samohláskového popěvku. Musím přiznat, že je to jeden z mála okamžiků, kdy bych byla bez mrknutí oka schopna roztrhat i dvoutisícovku, jen abych trochu ulevila pocitům, které ve mně tlakují jako pára v papiňáku. Naštěstí jsou tu i méně drásavé kousky. Winter Vacation s pitoreskní náladou japonské zahrady lemované růžovými sakurami, repetitivní Cold as Ice postavená na jediné smyčce obarvované vysokými syntetickými tóny, písničkový track Ativan s náznakem surf rockové kytary. A vlastně ještě všech dalších deset přítomných kompozic, protože ačkoliv třeba člověka nenutí rvát si vlasy, pořád jsou pro běžného posluchače bez sebetrýznivých sklonů naprosto nepochopitelným kalibrem.
Ve srovnání s loňským albem Cryptograms od Deerhunter se Cox po pomyslné hudební linii posunul opět dál. Těžko říci, kde skončí, protože titul Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel (velmi příjemně) překvapil i mě a to jsem si říkala, že mne nejen v souvislosti s Bradfordem Coxem už asi jen tak něco nezaskočí. Tak přece jen. A pořád si ještě odkašlávám.
Napsat komentář