Jenom Vampire Weekend mohlo napadnout vydat tropické album v lednu. Abe Vigoda si nic takového dovolit nemohou. Nejsou zrovna partou na plakáty do dívčích pokojů a havajskou vlnu nechápou jako plážovou pohodu pod palmou. Žádné koktejly s paraplíčkem, ale ananasový punk s klíčovým heslem The Smell.
V posledních týdnech nešlo přeslechnout, že o sobě undergroundové dění v Los Angeles dává hodně hlasitě znát. No Age se svojí druhou deskou možná na chvíli znamenali víc než No Future a zremixovaná prvotina HEALTH připomněla, jak moc dobré je mít za kamarády třeba takové Crystal Castles, kteří vás vytáhnou až na deváté místo britské singlové hitparády. Zdá se, že kdo se jen mihne okolo pódia klubu The Smell, má o hodnotný záznam do biografie skupiny postaráno. „Hodně kapel vychází ze Smell a z míst jako Il Corral, protože nemají věkové omezení návštěvníků, jsou levná a snadno v nich dostanete možnost hrát,“ říká kytarista a zpěvák Juan Velazquez. „Téměř každý večer se v nich děje něco inspirujícího, známější kapely si ke společnému hraní často vybírají nová neotřelá jména.“ Ví, o čem mluví. Před pěti lety ho společně s druhým kytaristou Michaelem Vidalem napadlo založit Abe Vigoda ve chvíli, kdy jim na scéně učarovala energie dnes již spřátelených Mika Miko.
V době vydání první desky Sky Route/Star Roof v roce 2005 chodí ještě všichni členové na střední školu. K názvu kapely je inspiruje stejnojmenný herec, který byl v osmdesátých letech časopisem People mylně prohlášen za mrtvého. Z redakční chyby se díky show Late Night Conana O´Briana stal zažitý vtípek, kterého skupina využila bezezbytku. Jejich internetové stránky nesou pouze Abeho fotografii s výmluvným dodatkem Abe Vigoda is alive. Ve svých hudebních začátcích však smysl pro humor moc neuplatní. Ještě loňské album Kid City bylo zřejmým zástupcem noise punkové scény. Čerstvá novinka Skeleton se však již nese v nepřeslechnutelném tropickém duchu. „Našeho bývalého bubeníka nahradil Reggie Guerrero, jenž neměl ani ponětí, jak se na bicí hraje. Začali jsme psát skladby, které nebyly tak náročné, a v tom okamžiku se začala dít největší změna v našem zvuku,“ objasňuje vznik nového titulu Juan. „Vždycky jsme do kytar spíš řezali, ale najednou naše písně začaly nabírat na kráse. Časem jsme pokračovali v psaní melodických partů, jež zpočátku jen vyskakovaly při zkouškách, aby nakonec převážily nad vším ostatním,“ dodává Michael. Byl to právě on, kdo si jako první koupil africkou kytaru a začal se zajímat o gamelan, tradiční nástroj indonéské hudby. „Tropický punk není úplně zavrženíhodná škatulka, ale myslím, že náš zvuk není jen o tropech. Líbí se mi představa, že kytarové party mohou být přehrávány na rozladěném piánu nebo ocelových bubnech,“ dodává Michael. Atmosféra v klubu Smell drásající kokosové zvukomalby jen podporuje. „Koncerty nejsou žánrově vyhraněné, nepořádají se žádné tematické večery věnované jednotlivým stylům. Naopak si myslím, že kdyby najednou vzaly pop-punkové tropico kapely scény útokem, začala by to být nuda,“ říká Juan.
Třetí album Skeleton vyšlo v červenci u labelu Post Present Medium. Pokud někoho ke čtení tohoto článku přiměli především Vampire Weekend hned v první větě, je na čase překliknout jinam. Tropical je totiž specifikum hodně zrádné. Skeleton je deska na hony vzdálená jasným slušivým melodiím. Zneklidňující kytarové party zabarvené havajskou režností působí ve spojení s neustále se měnícím tempem cválajících bicí jako katalyzátor nepříčetnosti. Všudypřítomný pocit falše podporuje i dvojice vokálů, která se marně snaží zachytit tonální čistotu protivně žoviálních linek. Pokud přece jen na malou chvíli převládne optimismus havajské citace, zanedlouho se opět ztratí v neprostupné změti řinčících činel a mutujících kytar. Kdybych si měla vybrat, jestli mě víc irituje punk s řetězy, nebo punk s věncem z orchidejí, jednoznačně volím druhou možnost. Straním se jakéhokoli vytváření soukromých žebříčků na nejlepší titul jednotlivých ročních období, ale tentokrát bych měla kandidáta na desku léta jasného.
Napsat komentář