Z nepřeberného množství alb, s kterými nás konfrontoval rok 2009,
jsem vybrala možná pro někoho ne tolik známou elektro-taneční záležitost
z Apeninského poloostrova, dále jednu house-techno formaci z Britských
ostrovů a do třetice rebelskou world music formaci ze saharského
prostředí.
Planet Funk:
Album „Planet Funk“ (Best of)
vyšlé letos v březnu 2009, a to dokonce ve dvou verzích (CD bylo
realizováno v Itálii a v Rusku), je de facto shrnutím dosavadních snah
již deset let existující stejnojmenné a poněkud netradiční elektro-dance
formace z Itálie, která ještě zdaleka světu neřekla úplně vše. Kapela
má v současnosti na kontě čtyři alba. Pokud vám však její jméno nic
neříká, nezoufejte.
Letošní album víceméně zahrnuje to nejlepší, s čím se tato
florentská v základě pětičlenná sestava světu doposud představila.
Její první singl „Chace The Sun“ se v roce 2001 ihned vyšplhal na
páté místo v UK Singles Chart a od té doby se vždy každoročně našel
nějaký hit, se kterým tito Italové dál trhali rekordy.
Na letošním albu naleznete celkem 18 tracků, z nichž největší
zastoupení mají právě ty z prvního alba „Zero Sumness“ realizovaného
již v roce 2002. Dál se při poslechu setkáte také se sedmi tracky z
„The Illogical Funk“ (2005), zato z předposledního CD „Static“ (2006)
si vyslechnete maximálně dva.
Jako novinky se tedy na „best
kompilaci“ zablýskly: úvodní „Lemonade“, které po dobu necelých čtyř
minut dominuje vypůjčený vokál Dana Blacka (UK). Zní to trochu jako
kytarovka od The Verve… no, vlastně jsem si sama při prvním poslechu
myslela, že slyším samotného Richarda Ashcrofta. A i když tomu tak není,
je to jedna z mých nejoblíbenějších písniček.
Jako pátá se vám spustí (tematicky možná pro někoho stále aktuální)
tříminutová „Too Much TV“, opět s Danem Blackem v roli zpěváka,
jinak lehce popová, ale z hlediska dost netradičních zvuků hodně bohatá
písnička. Pod devítkou se pak skrývá poslední zařazená novinka „Paper
Feathers“, house rytmicky nakopaná a plná příjemných klávesových
prodlev, nad kterými se line (jak jinak než) Blackův vokál, tentokrát ale
zasazený do vyšší polohy, místy ústící až ve falzet.
„Planet Funk“ je dobře promíchaná taneční a zároveň poslechová
záležitost. Myslím, že si ho každý může zamilovat. Rozhodnutí ale
nechávám na vás.
{youtube}vjC88jHa7tI{/youtube}
Spooky: The Nebula EP
V září 2009 se po menší pauze ozvalo i britské duo Spooky (Duncan
Forbes a Charlie May), hrající již od roku 1992 ve stylu acid-house, techno,
ambient, electro apod. Tehdy na sebe tito ostrované upoutali pozornost hitem
„Don’t Panic“, dnes se jistě každému vybaví poslechově líbivá
„Belong“, malinko svižnější „No Return“ či víc taneční „New
Light“ z alba „Open“ (2007), které i Spooky následně zremixovali do
dub či víc ambientní podoby (viz „Open 2“). Jsou tím víceméně
proslulí.
„Open“ v zásadě představuje hodně příjemnou ambientní
záležitost. Jedním z mých nejoblíbenějších tracků je pak bezpochyby
zremixovaná verze „The Strange“ s typicky častým echem způsobujícím
při poslechu pocit katarze. Zato jejich letošní album „The Nebula EP“,
vydané přesně 14. 9. 2009, přináší jiný šálek čaje. Překvapivě
obsahuje pouze dva tracky: „Internebula“ a „Outernebula“. Již samotný
název songů napovídá, že půjde nejspíš o nějaká zaklínadla… 
V podstatě jde o tvrdší, vytrvale technoidní záležitost, než tomu
bylo u „Open“. „Internebula“ trvá něco přes osm minut, během
kterých k nám z reproduktorů doléhají nejrůznější bizarní zvuky –
tempo je poměrně stále vyrovnané, opakují se menší bloky, které vždy
rozvíjejí určitý kratší melodický motiv (spíš jde ale o náznak
melodie). Track postupně dynamicky graduje, pravidelně se střídají echa.
K poslechu to zas tak úplně není, spíš na taneční rejdování. Ovšem
s tím, že se neustále přizpůsobujete menším výkyvům tempa apod.
Prostě to chce se něčím pořádně nakopnout, pak už nad tím člověk tak
nepřemýšlí.
„Outernebula“ začíná temněji a taky si po celou dobu udržuje
stabilnější ráz – nekonfrontuje nás už tolik se zvukovou barevností
jako předchozí track, spíš si hraje s rytmikou a metrikou – na ploše
necelých osmi minut Spooky experimentují s minimálním množstvím motivů,
se kterými si z rytmického hlediska nejrůzněji pohrávají. V obou
případech se při poslechu rozhodně nenudíme. Je to dobré na
soustředění, pokud chceme například zůstat dlouho bdělí. To je ale jen
můj tip.
„The Nebula EP“ tedy představuje další plod současné britské
taneční scény. Slyšet obě verze naživo určitě stojí za to. Takže, snad
k nám do Čech Spooky zas brzy zavítají!
{youtube}beT4AbCsHxQ{/youtube}
Tinariwen: Imidiwan: Companions
A jako poslední bych vám ráda
představila třináctitrackový hudební set „Imidiwan: Companions“, který
vyšel v červnu 2009 malijské osmičlenné blues-rockové formaci Tinariwen,
jdoucí ve stopách velkých legend, jako jsou Jimi Hendrix, Led Zeppelin či
Carlos Santana, i ve šlépějích významných osobností malijské hudby –
Salifa Keity či již zemřelého Ali Farka Touré. Ti všichni silně ovlivnili
hudební jazyk Tinariwen, charakteristický prolínáním rocku, blues a
tradiční kultury Tamašku.
Svou poslední desku nahráli v odlehlé oáze Tessalit a nejen geograficky
se tak vrátili ke svým kořenům. Oproti předešlým deskám totiž album
„Imidiwan“ více vychází z čisté malijské kultury – upustilo se zde
od truchlivých sborů a proslulých svíjejících se elektro-kytarových
smyček, typických pro předchozí alba: „The Radio Tisdas Sessions“
(2001), „Amassakoul“ (2004), „Aman Iman“ (2007).
Byla jsem jednou z těch, co Tinariwen propadli přímo na jejich vystoupení
v Roxy , kam se v rámci svého podzimního turné přijeli podívat.
A rozjeli to tam dokonale! Album je jak plné dojemných balad („Ere Tasfata
Adounia“) a hopsavých songů s recitujícím hlasem („Tenhert“), tak
i silných tanečních „smrťáků“, při kterých už sice nemůžete
popadnout dech, ale stejně tančíte až do úmoru. Jednou z nich je např.
i melodicky a rytmicky výrazná „Lulla“, kombinující houpavý rytmus
elektrických kytar s doprovodem perkusí, na základě čehož vzniká podklad
pro vokální partie sóla a sboru, které se pravidelně střídají. Při
„Lulle“ však můžete tancovat či sedět klidně doma na sofa, obojí
vydá na silný elektrizující zážitek.
Paralelně se vzrůstající dynamikou sílí naléhavost výpovědi
Tinariwen např. v písni „Assuf Ag Assuf“ až s pronikavým hlavním
mužským vokálem, který zjemňují jen střídající se ženské a mužské
sbory v refrénech a doprovodný zvuk elektrické kytary. Rozhodně není
třeba se bránit poslechu Tinariwen v klidu domova. Jisté ale je, že ve
spojení s vizuálním doprovodem a atmosférou při live akci je zážitek
prostě nepopsatelný.
{youtube}3hR6eWexxZA{/youtube}
Napsat komentář