Nechtěl jsem psát reportáž z Planet Festivalu, neboť jich bude všude
hodně a určitě kvalitních. Tak nějak se mě ale zmocnila touha se
o zážitky podělit. Dávám vám na pospas svůj festivalový deník.
První list:
Dobře – úvod jen stručně. Ačkoliv hlásili deště, bylo překvapivě
dobře. Ne že by to bylo na koupání, ale v tričku a s mikinou na zip jsem
si bohatě vystačil. Když jsem postavil stan a vydal se do areálu, bylo něco
kolem třetí. Vypadalo to tam jako na poloprázdném tržišti. Všude spousta
stánků a návštěvníků jen o něco málo víc než stánkařů. Začali
hrát Rara Avis, slovenská parta, která přilákala hlavně své soukmenovce.
Škoda, zasloužili by si větší osazenstvo… ostatně tahle věta by se dala
(až na výjimky) aplikovat na většinu interpretů vystupujících na Planetu.
Náznak davu se objevil s další skupinou – The Prostitutes. Ačkoliv se mi
album Hometown Zombies, ze kterého zahráli nejvíc věcí, nelíbí zdaleka
tak jako debut, jejich live sety mají pořád něco do sebe.
První zářez na propocený tričko připravila skupina Baddies. Image
připomínají The Hives, energií Sex Pistols. Bylo sympatické vidět jejich
nasazení, pro tu hrstku lidí, co tam byla. Já, trochu ovlivněný
Mušketýrem, který se tam točil, si jejich set užil naplno. Nedokážu si
představit, že bych jejich album doma pouštěl do zblbnutí, ale na koncertě
to bylo prostě skvělý. Když začali hrát Sunshine, patnáctky vylezly
z děr a já tak viděl lidi/děti, o kterých jsem do té doby neměl ani
potuchy. Ačkoliv Sunshine moc nemusím, překvapivě jsem tam vydržel celý
jejich set a překvapivě mě to i jakž takž bavilo. Nicméně
tak u vytržení jako první tři řady jsem rozhodně nebyl. Kay se svým
rozbitým loktem byl prostě na roztrhání. Jo, to Tata Bojs bylo jiné kafe.
Patnáctky zmizely s posledním Kayovým pohledem, věkový průměr
přihlížejících/pohupujících se/tancujících vzrostl o několik let a
postpubertální výlevy byly nahrazeny sofistikovaným humorem. 
První velká hvězda festivalu nastoupila v půl deváté. Oproti září,
kdy jsem White Lies viděl poprvé, jsem vycítil nějaké ty změny. Za a)
nebyli všichni celí v černém. Jako by chtěli dát najevo, že jejich hudba
není tak úplně temná, ba naopak že může být povznášející…
chvílemi. Harry měl na sobě šedivé sáčko, bubeník Jack byl v bílém.
Za b) Harry řekl víc vět, než „my jsme White Lies“ a „děkujeme
moc“. Mimo jiné chválil naše pivo a taky obecenstvo, které na ně
přišlo. Už od jejich vstupu na pódium na něm bylo vidět, jak je z toho
překvapený. Znáte to – takový ten potutelný úsměv, který vám vykvete
ve tváři, když z něčeho máte fakt radost. Set zahráli téměř
identický jako tenkrát v Oxfordu, jen trochu přeházený a navíc přidali
b-side Taxidermy. (Já se snad tý živý verze Nothing to Give nedočkám!)
V publiku byly velké věkové rozdíly. Pískající teenager přede mnou,
čtyřicetiletý tatík za mnou. Někdo říká, že jejich set byla nuda.
Kategoricky odmítám. Funkčnost alba předvedli i naživo. Navíc publikum
mělo dobře nastudované jak jejich songy, tak jejich texty. Tak nějak jsem si
myslel, že to bude vrchol pátečního dne.
Klaxons ale byli proti. Hrdinní poslové z alternativní budoucnosti
rozpoutali v davu hotovou apokalypsu. Nepřipraveného jedince to stálo hodně
sil. Z druhé řady jsem byl během pár taktů asi v páté. V jednu chvíli
nalevo od stage, za moment zase napravo. A víte vy co? Neskutečně mě to
bavilo. Klaxons zahráli všechny své pecky a přidali i pár novinek,
z nichž se mi jako nejpovedenější jeví Calm Trees. Z lidí pod pódiem se
stalo organicky nevyzpytatelné těleso, které vás během jedné chvíle
dokonale semlelo a během druhé připravilo nevšední zážitek. A Klaxons
sakra věděli jak ten dav vyhecovat. Někde jsem četl, že jejich vystoupení
je zatím koncertem roku. Jo, tak pod to bych se podepsal. Na kecy o tom, že
to nejsou žádný velký muzikanti, nikdo ani nepomyslel. Tohle bylo něco,
o čem se bude ještě dlouho mluvit. Orbital pak dokázali, proč byli a jsou
stále pojmem. Devadesátá léta dýchla na celý areál. Dobře že hráli
hodně starších věcí. Poslední tři kapely jsem dával jen ze stanu, nejen
že mě už moc nezajímaly (ne, ani Marka Rybin ve Skylinech), ale moje oteklé
nohy potřebovaly pauzu.
List
druhý:
Jo, tak o spánku nemůže být řeč. Sice jsem ležel asi od jedné,
dohromady jsem ale spal tak dvě hodiny. Aby toho nebylo málo, začalo pršet.
S tím se ale počítalo, ne? Vyrážím na Please The Trees. Opět jsem se
přesvědčil, že jsou na naší hudební scéně úkazem. Výborné. Jinak
sobota byla spíš ve znamení příchodů a odchodů (stan–areál). Možná
to tak mělo být, že na UDG a Vypsanou Fixu nehorázně pršelo, rád jsem si
ve stanu počkal na The Boxer Rebellion.
V té jejich úzkostlivé melancholii byl ten déšť to nejlepší, co se
mohlo stát, jen škoda, že si to nemyslelo víc lidí. Svoje vystoupení
zakončili energickou Watermelon ze svého debutu – skvělé „na
shledanou“, po kterém jsme se marně snažili tuhle národní směsku zavolat
zpátky. Jejich chladná muzika dokázala zahřát lépe než hrnek svařeného
vína. Mé marné čekání na Lay Me Down alespoň trochu vynahradili
baladickou Misplaced. Jestli sem The Boxer Rebellion ještě někdy přijedou,
ujít si je rozhodně nenechám. Southpaw jsem opět oželel, zato na trio Peter
Bjorn and John jsem byl natěšený jako patnáctka na první sex. Když jsem se
na ně chystal, holky vedle ve stanu konstatovaly „co bude teď? Peter Bjorn
and John“ – „joo, o tom psali ve Filteru, na to jdem“. WTF?
Podobně jako White Lies, ani oni nezapomněli pochválit české pivo. Do
svého vystoupení se vrhli s takovou vervou, že Peter Morén, který slezl
z pódia k lidem dolů, pak nebyl schopný vylézt zpátky nahoru – bylo to
úsměvné a zároveň to naprosto vystihlo celou atmosféru, která vládla
během hraní těchto tří Švédů. Zábavné, hravé, ale festival se mi
zdál jako velké sousto. Jejich komunikace s publikem byla skvělá, jen jsem
si tak říkal, že být to v klubu, bylo by to mnohem lepší. Každopádně
další velká kapela, která zcela naplnila očekávání. A vlastně tím pro
mě i skončil festival. Na Pendulum jsem se těšil, ale probral jsem se až
kolem třetí, takže jsem ostrouhal. I když byla sobota jasně slabší,
v line upu přesto byly kapely, na které se vyplatilo zajít. Nebyl to nářez
jako v pátek, ale i tak se jednalo o nadstandardní služby.
List poslední: Jsme taková vesnice.
Co říci závěrem? Mám smíšené pocity. Má smysl se tady o něco
snažit? Má smysl dělat nejlepší festival v České republice pro
nějakých 7 000 lidí? Moc bych si přál, aby to smysl mělo, moc bych chtěl
jet do Tábora příští rok znova a odjíždět se stejným pocitem nadšení
a radosti jako letos. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby nám
organizátoři plivli do ksichtu, tak jako to Česká republika udělala jim.
Možná část viny na malé účasti nese zvolený termín, na druhou stranu si
myslím, že kdo chce skutečně jet, tak si to nějak zařídí. Největší
český festival je Rock For People a víte proč? Protože se tam jezdí
víceméně z tradice. RfP je přesně ten typ festivalu, který lidem u nás
vyhovuje. Vozí osvědčené lokální kapely nebo kapely zahraniční, které
za a) už to mají za sebou nebo za b) jsou tak provařené, že do koncepce RfP
naprosto zapadají. Na Planet se jezdí kvůli zkušenostem s novými
kapelami – kvůli tomu požitku, který můžeme závidět lidem na mapě
nalevo od naší republiky (no vlastně i Slovákům nebo Polákům). Planet na
mě působí jako starší brácha, který vám dá poprvé ochutnat pivo.
Nedivil bych se tomu, kdyby příští rok byli na RfP White Lies nebo Klaxons.
Je mi zle z toho, že z téhle rovnice mi jasně vychází, že jsme líný
národ bránící se čemukoliv novému. Je to, jako když na vesnici dojede
jiný mlékař, než na jakého jsou vesničané zvyklí. Těm lidem je jedno,
že má to mléko lepší, oni si raději počkají na toho svého
osvědčeného. Jsme taková vesnice. Abych se moc nerozkecával – Planet na
začátku festivalové sezony přichystal pro hrstku návštěvníků skvělý
zážitek, který podpořil výbornou organizací a připraveností.
{youtube}PjTXPmrPuFs{/youtube}
Napsat komentář