Devátý ročník – a zcela
vyprodaný. Tomu se hezky česky říká majstrštyk. Ten, kdo byl mezi
25 tisíci vyvolenými, může celý rok vzpomínat a těšit se na další
ročník, kdo se mezi tuto nepatrnou snůšku lidí nevešel, může hořce
litovat, protože o mnohé přišel. A tím se nemyslí jen spáleniny od
sluníčka, parádní přívalový deštík a fronty na dámské sprchy.
K vidění toho bylo spousty, ke slyšení ještě více a ke konzumaci
fyzické či metafyzické nespočet!
Vidina 25 tisíc lidí mohla
i silnější nátury odradit, popřípadě aspoň trochu znejistit, ale nebylo
to na místě, neboť organizátoři měli vše promyšlené. Pro nás méně
movité, kteří nevlastní auto, popřípadě je kamarádi odmítli svézt,
byla po mnoha hodinách cesty vlakem velkou odměnou nabídka na dopravení
veškerých zavazadel do areálu, pochopitelně zdarma. Dalšími esy v rukávu
byla například nová lávka přes řeku Ostravici, rozšíření prostoru
areálu (ovšem nebudeme-li myslet na ony vykácené stromy, které padly za
oběť), nové tribuny, nová divadelní šapitó stage a hlavně nový klub,
New York City stage. Tento klub s omezenou kapacitou návštěvníky při
vstupu přivítal červeným kobercem a barmany v košili a kravatě.
Dřevěné židle, kulaté stolky a nabídka kuřecích křidýlek či
hamburgerů i bez hudby evokovala cosi newyorského. A co teprve když jste si
objednali cosmopolitan a zaposlouchali jste se do jazzu, identifikační pásek
jste pozměnili na pásek „over 21“ a iluze byla hotová. A když zmíním,
že celý prostor byl klimatizovaný, musí vám být jasné, že se z NYC
odcházelo opravdu velmi těžko.
Čtvrteční (15. 7.) program otevřeli
The Gypsy Queens and Kings, kteří umně roztancovali ty,
kteří měli ještě dost sil po náročné cestě a stavění stanů. Pravou
lahůdkou nejen pro starší ročníky byli Open Hands,
jazzoví pekelníci z USA. Pánové na první pohled vypadali, že každou
neděli chodí hrát bingo a máčí si rohlík do kávy, ale když se chopili
nástrojů, všem spadla čelist a začala se jim pohupovat kolena. Po Open
Hands zahráli korejští bubeníci Dulsori, United
Flavour či Valvarn, což je kapela mixující
elektroniku a severskou lidovou hudbu. V přeplněném NYC byl prvním
účinkujícím José James, zpěvák se sametovým hlasem
s lehkostí nočního motýla (myslete si o této definici své, neboť
naštěstí nejsem jejím autorem), po něm následovali Out to
Lunch, což byla pětice newyorských jazzmanů, tentokrát velmi
mladých, jejichž akustický set se nesmírně hodil k místním dřevěným
židlím.
V pátek (16. 7.) program na
hlavním pódiu zahájili Wohnouti, kteří si jako hosta na
písničku Pepíčci přizvali Olega Olegoviče Homolu, což Matěj Homola
okomentoval slovy: „Tak co? To je paráda, táta nám tady hraje zezadu na
kytaru. Jestli váš táta taky hraje na kytaru a hraje zezadu, tak víte, jaký
to je!“ Současně s Wohnouty představila Tonya Graves
v NYC svůj nový sólový projekt. Poté následovali Acoustic
Ladyland, rozmilí Britové kombinující jazz a punk. Definice
z průvodce hovoří o hudbě připomínající hořící les. Na tomto
místě se hodí vznést otázku, kdo ke všem čertům tohoto průvodce
připravoval, protože nad některými metaforami se zaráží nejen dech, ale
i srdce. Acoustikům je nutno vyšvihnout obzvláště velkou poklonu, protože
se jim stala taková nemilá věc. Bubeník si spletl letiště, a nestihl do
Čech přiletět včas, ale naštěstí baskytaristka, Ruth Goller, rychle
sehnala jiného bubeníka, který během třiceti minut jejich hudbu
naposlouchal a odehrál s nimi celý koncert.
Po roztančených
australských Dubmarine zahrála Lenka
Filipová, jejíž koncert absolvovali všichni vsedě, málem se
zapalovači v rukou, jen se místy nabízela otázka, zda Lenka Filipová
radši zpívá, či vypráví. Po Lence Filipové nastoupil trumpetista
Erik Truffaz se svým Paris Projektem, který tvoří bubeník
Philippe Garcia a beatboxer a zpěvák v jedné osobě, Sly Johnson, což byl
pro mnohé nejlepší koncert festivalu. Ve stejné době zahráli
Charlie Straight (jejichž zpěvák se dokonce odhodlal skočit
mezi diváky a nechal se nést na rukou) či Thierry Arpino &
Essouna, což bylo rozhodně nejbláznivěji oblečené seskupení
celého festivalu. Představte si zpěváka, oděného v sukňovitých
kalhotách, od hlavy k patě v bílé, basáka v cestářském overalu,
zpěvačku, která vypadala jak padlý anděl v černé, a bubeníka, který
má dlouhé kudrnaté vlasy, ale jen na jedné půlce hlavy. A nejiná byla
i hudba. Směs písničkářství, funky, afrobeatu a rocku. Poté zahráli
Skyline, s jejichž výměnou zpěvačky se ne každý
fanoušek dokázal smířit, a The Proclaimers, kteří svou
skotskou angličtinou a výběrem z hitů příjemně naladili snad každého
posluchače. Po půlnoci zahráli ještě psychedeličtí a velmi variabilní
Porcupine Tree, dále Don Blackman,
W.W.W. či Zion Train, jejichž dubový
příval zpěvák Dubdadda až příliš často přerušoval zvoláním:
„I can’t hear you!“
Sobotní (17. 7.) program odstartovala vietnamská zpěvačka Huong
Thanh, o níž jsme se mohli dočíst, že má hlas, při jehož
poslechu na poušti rozkvétají růže. Ji vystřídali festivaloví klasici,
kteří nepřekvapí ani neurazí, Čechomoři, jež se
časově křížili s Laco Déczim, jenž by zaplnil
i několikrát zvětšený NYC. Ale nejen hudbou živ je člověk, proto si
obzvláště tento den na své přišli divadelní nadšenci. Nejen že zahráli
VOSTO5, ale i SKUTR se svou beznadějně
vyprodanou La Putykou. Proto jsem se vzdala sklepácké show
MTO Universal či grónské zpěvačky Nive
Nielsen a vyrazila stát frontu před šapitó. Opravdu hodinu a půl
tam lidé vydrželi stát a čekat na začátek představení, které bylo
nakonec kvůli avizovaným přívalovým dešťům v půlce přerušeno. Ale
i to stačilo na několikaminutovou děkovačku a trampolínový přídavek,
neboť diváci ani v nejmenším nechtěli herce pustit z pódia. Přívalová
sprška nakonec skutečně přišla, a kdo se stačil schovat a nepostavil si
stan v ďolíku, vyhrál. Ale déšť neovlivnil jen diváky, ale i samotné
interprety. Brendan Perry své vystoupení kvůli zaplavenému
pódiu nakonec zcela zrušil. Se zpožděním začal hrát i hlavní tahák
celé Ostravy, The Cranberries. Ti předvedli profesionální
show se vším všudy. Zahráli všechny velké hity, zpěvačka Dolores
O’Riordan pobíhala a tancovala po pódiu (diváci v předních řadách
možná viděli i víc, než by si přáli), komunikovala s diváky, nechala
je i zpívat. Neurazili, potěšili, jen se nabízí otázka, zda by nebylo
lepší peníze investovat do nějaké aktuálnější kapely, která nebude jen
vzpomínkou na časy dávno minulé. Po The Cranberries se pozornost diváků
rozdvojila na punkové těleso Marky Ramone’s Blitzkrieg,
neboť fanoušky The Ramones bylo možné podle triček poznávat celý den, či
na norské nu-jazzové Jaga Jazzist, kteří měli co dělat,
aby se na pódium vůbec vešli. Po nich vystoupili Afro Celt Sound
System, vzniklí pod křídly Petera Gabriela.
Neděli (18. 7.) zahájila
jako v sobotu kostelní scéna, ale tentokrát s Please the
Trees. Po nich následovala třeba Marta Kubišová,
Lili Marlene, Štěpán Rak a Alfred Strejček
či Lord Bishop Rocks. A neboť Sklepu není nikdy dost,
objevil se v neděli na pódiu Jiří Macháček se svou kapelou Mig
21. Ve stejné době zahráli i Blue effect, kteří
představili svou festivalovou klasiku, snad jen skáčkový Sluneční hrob byl
poněkud překvapivý. V NYC se mezitím též věnovali stylu ska, neboť tam
hrál New York Ska Jazz Ensemble. Současně s nimi hrál
Zdeněk Bína a Jan Urbanec, jejichž spolupráce vznikla
náhodně v hudebninách, kde se oba potkali v kytarové sekci. Po nich
následovala rusko-americká zpěvačka Regina Spektor.
K hodinovému vystoupení jí stačil klavír Petrof a občasná asistence
houslisty a bubeníka. Celý koncert se odehrál v černém, neboť čtvrtý
člen, cellista, se na začátku července nešťastně utopil. Po Regině si
diváci mohli opět rozdovádět svou mysli i tělo na Peyoti for
President, kteří jsou často přirovnávaní k Manu Chaovi, který
je mimo jiné vzal i na své turné. A na závěr celého dne i festivalu
vystoupil s kapelou The Stooges již třiašedesátiletý
Iggy Pop, pochopitelně bez trička a s mikrofonem v ruce.
Předvedl klasické iggyovské divadélko plné sprostých slov a vstupů mezi
diváky. Ale proč ne, už nějakou dekádu to funguje a nic jiného od něj ani
nikdo nečekal. Solidní tečka za festivalem.
Nechť ti, co dávají přednost letištím před zatravněnými areály,
zapláčí nad výdělkem, a příští rok ochutnají i dávku ostravských
barev. Tak ať je jubilejní desátý ročník stejně naditý a vyprodaný jako
ten letošní!
Napsat komentář