Čtyři festivalové dny uplynuly jako voda v řece Ostravici a lávkou
spojující její břehy se již husím pochodem nešinou návštěvníci
jednoho z největších hudebních festivalů. Každý den přinesl znamenitý
zážitek z různorodých oblastí hudebního světa. Stěžejní osu tvořila
čtveřice interpretů Michael Nyman – Jamie Cullum – KTU –
David Byrne.
Posluchačský svátek nazvaný Colours of Ostrava letos přivítal více
než pětadvacet tisíc diváků, kteří neúnavně pendlovali mezi
Slezskoostravským hradem a Černou loukou, hlavními dějišti této akce.
Radost mohou organizátorům kazit jen oprávněné pochyby o tom, zda areál
zvládne nápor návštěvníků i příště, a vtíravé otázky, jak by se
dějiště festivalu mohlo upravit či rozšířit. Zkušený festivalový
harcovník překousl, že se musel pohybovat v pomalu se plazícím hadu lidí
a kvůli obsazení dobrého místa na jednom koncertu obětovat jiné produkce.
Méně však snášel opakovaný neúspěch v boji o proniknutí do
divadelního stanu nebo stanové scény zvané Tent. Tyto prostory kapacitně
neodpovídaly množství diváků. Populární interprety hrající v těchto
místech si přál vidět každý. Na produkce divadelních souborů Teatr
Novogo Fronta, Veselé skoky či Divadlo Sklep v divadelním stanu a
vystoupení Moniky Načevy nebo kapely N.O.H.A. v Tentu se však dostalo jen
nemnoho zájemců, a zbylí zklamaně hledali alternativní program.
Připočteme-li k prostorové nedostatečnosti Tentu časté potíže se
zvučením, zmíněné problémy ho pasují na krále méně podařených
součástí festivalu.
V zajetí filmové hudby
Ostravský festival má záviděníhodné publikum. Takové, které ve
čtvrtek večer neváhá přijet na koncert vážné hudby pod otevřeným
nebem. Přibližně osm tisíc diváků proměnilo prostor pod hlavním pódiem
v obrovskou koncertní síň a naslouchalo minimalistickým kompozicím
v podání skladatele a klavíristy Michaela Nymana a jeho bandu. Skladby
převážně pocházely ze snímků Petera Greenawaye, v přídavcích zazněly
také úryvky z filmu Jane Campionové Piano. Plnohodnotný zážitek měli
posluchači v předních řadách, přibližně od poloviny plochy, kde za
židlemi následovalo stání, se zvuk nástrojů sléval a smyčce „tahaly za
uši“. Stačilo se však přesunout dopředu – či (paradoxně) dozadu –
a posluchač mohl bez rušivých elementů ocenit nápaditost zdánlivě
monotónních a patetických kompozic.
Nezpochybnitelné
legendy
V sobotu vpodvečer Ostravě zazpíval pětašedesátiletý Jon Anderson,
známý nejen z působení v artrockové kapele Yes, ale také díky
několikaalbové spolupráci s Vangelisem. Za denního světla, pouze
s kytarou a na prázdné scéně. Počin, na který by si troufla málokterá
ze současných hvězd. Andersonovým písním s neobvyklými nápěvy toto
provedení na kráse neubralo. Preciznost a profesionalita nejvýstižněji
charakterizují vystoupení další legendy – Davida Byrnea. Představil při
něm nejen skladby, jež hrál s kapelou Talking Heads, ale také songy
z aktuálního alba Everything That Happens Will Happen Today, na kterém
spolupracoval s Brianem Enem. David Byrne, jeho kapela, sboristé a tanečníci
se proměnili v dokonale fungující soukolí hudebně-vizuálního stroje
složeného z hudby, zpěvu a tance. Jejich pohyby vycházely z přirozených
pozic, jaké zaujímá lidské tělo, z motorických projevů společných
mnoha kulturám. Důmyslně propracované propojení zmíněných prvků
zpočátku působilo příliš „dokonale“ a nacvičeně, v dalších
písních se však stalo přirozenou součástí vystoupení, které patřilo
k vrcholům festivalu.
Jazz 21. století
Za nejlepší koncert Colours of Ostrava 2009 považuju produkci Jamieho
Culluma. Britský pianista a zpěvák, který směle kombinuje jazz s popem a
nebojí se do nich zamíchat prvky hip-hopu či beatboxu, hrál v Česku
poprvé. Překypoval energií, běhal po jevišti a klavír nešetřil.
Poskakoval po klaviatuře nebo ji rozezníval židličkou. Z pubertálního
bubnování na různé části koncertního křídla se najednou vyloupla snadno
identifikovatelná pocta králi popu (Thriller). Cullum však nepůsobil jako
frajírek, který musí svou muzikantskou nejistotu zakrývat „přídavnými
efekty“. Neposedný showman především skvěle hrál a zpíval.
S obdivuhodnou lehkostí střídal nástroje i žánry; předvedl skladby ze
dvou veleúspěšných alb Catching Tales a Twentysomething a vtipně si pohrál
s coververzemi songů zpěvačky Rihanny či kapely Radiohead. Cullumova
živelnost se příliš neslučuje s tradičním pojetím jazzu, klavíristova
energie, zábavnost a svérázná interpretace klasických skladeb však může
k tomuto žánru přitáhnout posluchače, kteří by se mu jinak vyhnuli.
Jamie Cullum si malé „pubertální“ výstřednosti může dovolit, protože
naštěstí dokáže rozpoznat moment, kdy s nimi má skončit. Dělá to, co
ho baví. A dělá to sakra dobře.
Stálice i překvapení
Tisícihlavé festivalové davy si nenechaly ujít ani vystoupení dvou
osobností tělem i duší spjatých s Ostravou. Věra Špinarová a Jaromír
Nohavica je nezklamali. Stejný výrok bohužel nelze použít při
charakterizování produkce britské kapely Morcheeba. Její nová zpěvačka
Manda Zamolo působila nemastně neslaně a elektropopové hity dříve
zpívané Skye Edwardsovou v jejím podání neměly šťávu. Lépe vyzněly
songy z nového alba Dive Deep, přesto však vystoupení skupiny Morcheeba
nesplnilo očekávání do něj vkládané zařazením na jednu
z nejexponovanějších pozic sobotního line-upu. Naopak dva fajnšmekrovské
požitky nabídla druhá největší scéna Barvy – vystoupení formací KTU
a Mercury Rev. Za třípísmenným názvem první kapely se skrývají bubeník
Pat Mastelloto, kytarista Trey Gunn (oba z King Crimson) a finský akordeonista
Kimmo Pohjonen. Jejich hudební počin lze lakonicky představit jako „něco,
co každý den neuslyšíte“. Kakofonická změť snad všech tónů, které
lze vytřískat z akordeonu podpořeného samplery a interpretovým brumlavým
„zaříkáváním“. Experimentální rock skloubený s vážnou hudbou.
Objev festivalu. Trio KTU vystřídali američtí Mercury Rev, jimž je po
jejich ostravském vystoupení prorokováno, že se na Colours vrátí, ovšem
v pozici headlinerů. Před zvukovými stěnami, které se na posluchače
valily, nebylo úniku. Nyvé popěvky střemhlav přeskakovaly do bouřlivého
rockového vazbení. A přestože teatrálního patosu a vítězných póz
frontmana bylo v závěru koncertu přece jen příliš, ušní bubínky si
odnášely lahodné sousto zvuku zpracovávané ještě dlouho po umlknutí
nástrojů.
Na jedenácti scénách si letos zahrálo více než tisíc umělců.
Osvědčila se druhá scéna na Černé louce, která výhradně patřila
českým kapelám. Kromě hudebních produkcí se návštěvníci mohli
zúčastnit divadelních představení, besed či komentované prohlídky
industriální památky Dolní oblast Vítkovic. Ať už upřednostňujete
jakýkoli žánr, mohli jste Colours of Ostrava 2009 opouštět spokojeni.
Osmý ročník festivalu potvrdil svou specifickou multižánrovost i kvalitu.
Kdy a kde se bude konat příště?
Napsat komentář