Je půl osmé večer, když nás v Kubelíkově 27 vítají poloprázdné
šatny s poměrně vylidněnými bary. Poněkud nezvyklá situace, která ani
za mák nenasvědčuje tomu, že se v týchž prostorách jen o necelou
půlhodinu později odehraje devadesátiminutová hudební performance
v podání démonické zpěvačky a hlasové experimentátorky
Tanyi Tagaq.
Praze se Tanya nepředstavila poprvé. Premiéru si odbyla již před rokem,
a to na témž místě i v rámci téhož projektu, jakým je již tradičně
série Respekt Plus. Kdo tehdy chyběl, jistě uvítal novoroční vysílání
koncertního záznamu v pořadu On Stage Rádia 1. Bohužel je pravda, že
byť sebelepší nahrávka se live koncertu prostě nemůže rovnat. Ti, kteří
svou prezencí úterní koncert podpořili, mi v tom dají jistě za
pravdu.
Do poloprázdného sálu kolem osmé hodiny všechny nahnala obří
videoprojekce s krátkým filmem „Tungijuq“, zmítajícím
se v černobílé barvě a sekaných pohybech navíc synchronicky
podporovaných charakteristickým zpěvem Tanyi Tagaq: zpoza
pódia se všem postupně představila zpomaleně běžící zvěř, nahá
zpěvačka požírající vnitřnosti mrtvých těl, i samotní Inuité.
Výborné entré, vhodné hlavně pro ty, kteří zas tak úplně netušili,
jakým že směrem se to vlastně vydali? Otázkou zůstává, zda by nebylo
efektivnější ponechat celou projekci i dál během koncertu – po
vstoupení hlavní představitelky, kterou tentokrát podpořili Jean
Martin (bicí, elektronika) a Jesse Zulot
(housle) – obří plátno náhle zmizelo, čímž se scéna v mžiku
značně ochudila.
Po několika úvodních větách, kterými roztomilá Tanya opět uvítala
pražské publikum, se sál zákonitě ponořil do prvního šamanského setu,
během kterého se pěvecká diva porůznu měnila z něžné oddychující
panny v divokou samici, lítou zvěř či nekompromisní čarodějku,
neznající hranic lidského života. To už si na projekci nikdo ani
nevzpomněl – oči všech byly upřeny pouze na kanadskou artistku
oscilující hlavně v centru pódia. Přechody mezi jednotlivými částmi
byly nepatrné – nepozorovaně plynuly attacca jedna do druhé, proplouvaly
kosmickou dimenzí zpět k reálu, během nich se k uším sálu linuly
nejrůznější pazvuky, vzdechy, výkřiky, vřeskot a sykot, neartikulované
hlásky i smyslná a bezmyslná slova všech nuancí. Otazníků nad hlavami
publika bychom se jistě nedopočítali!
Výrazným předělem se stal třetí „song“, po kterém úterní live
show ani na chvíli neztratila tah. Gradaci se v rukách artistické trojice
dařilo díky rockovým beatům v bicích, improvizovaným houslovým
pasážím a především zpěvu Tanyi, která svou specifickou technikou
melodii dělila do několika vrstev, plynule se střídajících. Kdo třeba
zkusil zavřít oči, jistě hádal minimálně na tři zpěvačky zároveň.
Tímto projevem Tanya určitě i těm nezasvěcených přirozeně vysvětlila,
co typ inuitského ženského zpěvu vlastně obnáší, čehož důkazem byly
zasloužené nekončící ovace na konci i během každého
koncertního bloku.
Poněkud nevinné slůvko „fuck“ vyřčené z úst hlavní
představitelky kolem deváté večer dotvrdilo maximální unešení samotné
Tanyi, která se tak bezpochyby navrátila z transu zpět na zem. Též bylo
neuvěřitelné, jak spontánně dokázala všechny přítomné
„odcheckovat“ k tripu, kam se běžný pasažér asi jen tak nedostane.
Spolu s Tanyou jsme se zastavili v čase, zmítali v delíriu na pokraji
smrti, cítili jsme hrůzou vstávající vlasy na hlavě i pravidelný mráz
po zádech. Nejednomu při pohledu na ni spadla huba na zem…
Po roztomilých slovech „we can do something more“ pokračovala
do Akropole opět se navrátivší Tanya ve svém tažení, ovšem v poněkud
melodičtější podobě. Podobně jako Björk, se kterou mimo
jiné spolupracovala na albu „Medulla“, ukázala i další
stránky svého hlasového rejstříku, z jehož hlubšího spektra do té doby
především čerpala. I přesto v sobě nezapřela lítou samici,
zmítající se na podlaze ve svém trápení. Kromě českého „děkuji“ se
naučila i název českého zvířete – vychytralé lišky, o které pak
jako bonus zapěla v závěrečných minutách své pražské performace.
Tanya Tagaq
18. 5. 2010, 19.30, Palác Akropolis
Pořadatel: Rachot Production
Napsat komentář